Blue Moon 1.kapitola (Richelle Mead)

16. července 2016 v 15:41 |  Blue Moon
Byla jsem v pasti.

Myslela jsem, že zadní dveře vedly ke svobodě. Místo toho stojím v úzké uličce a jediný další východ vede na hlavní ulici, kde mě hledají policisti a ostatní. Co budu dělat?

Váhala jsem a uvažovala jsem nad tím, jestli ta ulice bude bezpečnější než se vrátit zpátky přes klub. Než jsem se ale mohla rozhodnout, uslyšela jsem za sebou zavírající se dveře. Otočila jsem se. Stál tam člověk. Kluk. Vypadal stejně starý jako já, možná o něco starší. Jeho hnědé vlasy byly na můj vkus trochu rozcuchané, ale jeho oči byly nádherné. Byly tmavě zelené. Tak, jako by měly být smaragdy, ale nikdy nejsou.


Když jsem se na něj podívala, podivně jsem se zatřásla. Byl pěkný, ale nebyla to jeho fyzická přitažlivost, která mě na něm upoutala. Byl to spíš pocit, že ho znám už několik let. Nedávalo to smysl, protože jsem ho v životě neviděla. Zahnala jsem ten pocit a když jsem si ho pořádně prohlédla, všimla jsem si něčeho jiného, ještě nádhernějšího: fialového odznaku připnutému k jeho pásku.

,,Dostaň mě odsud," řekla jsem a vzhledem k okolnostem jsem se pokusila do svého tónu nashromáždit veškerou krutost, které jsem schopná. Jestli pracoval v tomto klubu, jak napovídalo jeho oblečení, tak určitě poslouchal příkazy upírů. ,,Vezmi mě ke svému autu."

Čekala jsem, že se jeho oči rozšíří. Možná zalapá po dechu anebo celý roztřesený zakývá hlavou. Místo toho si jen otráveně povzdechl a zeptal se: ,,Proč?"

Civěla jsem na něj, na chvíli neschopná promluvit. ,,Protože jsem ti to řekla!"

Jeho oči mě chvíli hodnotily jako já před chvílí jeho. ,,Ty se bojíš," řekl a byl ještě víc zmatený než předtím. ,,Proč? Upíři se nikdy nebojí."

,,Já se nebojím... ale začnu být naštvaná, jestli neuděláš, co ti řeknu." Ze zoufalosti jsem vytáhla peněženku a vytáhla z ní hromádku peněz. Neobtěžovala jsem se s počítáním, ale byly tam určitě nějaké stovky. ,,Přestaneš se ptát, když ti dám tohle?"

Tentokrát se jeho oči rozšířily. Na chvíli zaváhal, ale pak chňapl po penězích. ,,Tak pojď."

Následovala jsem ho zpátky do klubu. Předtím jsem do něj vstoupila hlavním vchodem a probourávala jsem si cestu davem lidí, co se svíjeli do rytmu techna.Ten kluk mě vedl přes jinou chodbu, která vedla přes kuchyni a sklady. Na konci chodby byly další venkovní dveře. Strčil do nich, aby je otevřel a odhalil tak potemnělé parkoviště obehnané pletivem.

Odemkl rezavou Hondu Civic, já do ní rychle vlezla a nervózně se rozhlížela kolem sebe. Kromě zaparkovaných aut bylo parkoviště prázdné. Poprvé za tento večer jsem si dovolila krátce zadoufat, že se z toho opravdu vyváznu živá.

,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.

,,Nathan," řekl a podíval se za sebe, protože vyjížděl ze svého parkovacího místa.

,,Ty?"

,,Lucy." O chvíli později jsem si tiše nadávala, že jsem mu řekla své pravé jméno. Co jsem si myslela? Periferně jsem se na něj podívala a zkoumala, jestli mu něco moje jméno říká. Byly ho přeci jen plné zprávy. Naštěstí to vypadalo, že byl až moc zaneprázdněný řízením.

Vyjeli jsme na hlavní silnici a já se na svém sedadle skrčila. Byla to čtvrť plná klubů. Skupiny lidí byly všude. Někdo procházel ulicí z klubu do klubu. Někteří zase před klubem stáli frontu, lidé samozřejmě. Upíři málokdy čekali na to, aby byli vpustěni dovnitř.

Letmo jsem si prohlížela davy a hledala známky přítomnosti mých pronásledovatelů, ale nikoho jsem neobjevila. To ovšem nic neznamená. Bryan má obrovskou organizaci agentů, kteří pro něj pracují. Muže a ženy, kteří se pohybují neobvykle tiše a rychle i na upíry.

,,Dobře, Lucy," řekl Nathan a stále nezněl moc uctivě. ,,Kde chceš, abych tě vysadil?"

,,V Lakemontu."

,,V Lake... Co? Ten je odsud skoro dvě hodiny cesty!"

,,Za ten balík peněz, co jsem ti dala, bys mě měl odvézt někam 12 hodin odsud."

,,Musím se vrátit do práce! Mám jen přestávku. Myslel jsem, že chceš jenom někam hodit."

,,To chci. Do Lakemontu."

,,V žádném případě. Nemůžu být pryč 4 hodiny. Ztratím svojí práci."

,,Tak si sežeň novou."

Uchechtl se. ,,No, skvělý. To je pro vás upčy typický. ,Sežeň si novou.' Jako kdyby to bylo tak jednoduché."

,,Ty peníze, co jsem ti dala, nevyděláš ani za týden," nadávala jsem. ,,Nejspíš ani za celý měsíc."

,,To jo, ale co potom?"

,,Podívej," řekla jsem. ,,Nemáš teď na výběr. Buď me vezmeš do Lakemontu, nebo se mě pokusíš někde vyhodit. Jakmile ale zastavíš auto, rozervu ti hrdlo." Byla to prázdná výhružka. Nepotřebovala jsem se krmit a ani jsem to neměla v úmyslu, obzvlášť když mě trápily úplně jiné věci. I tak jsem doufala, že jsem zněla strašidelně a přesvědčivě.

Nathan neodpověděl. Ani nezastavil auto. Po několika minutách ticha řekl: ,,Nikdy se nedostaneme přes kontrolu."

,,Máš fialový odznak." To byl taky důvod, proč jsem ho donutila, aby mi pomohl. ,,Musíš dojíždět z města do předměstí."

,,Dojíždím. Můžu se dostat ven. Ty bys mohla taky... teoreticky. Ale něco mi říká, že nechceš, aby tě viděly hlídky."

Obrátil se mi žaludek. Na to jsem předtím vůbec nepomyslela. ,,Možná bych se mohla schovat v kufru."

Zasmál se a v jeho smíchu zazněl náznak hořkosti. Ale i tak jsem z nějakého divného důvodu ze zvuku jeho smíchu ucítila příjemné zalechtání u žaludku. Tím hůř, když se smál zrovna mě. ,,Tebe hlídky nikdy nezastavily a neprohledávaly, co?"

,,Kontrolují i kufr?"

,,Někdy. Často dělají namátkové kontroly. A když si budou myslet, že se děje něco podezřelého, zkontrolují ho určitě."

Odvrátila jsem se od něj a opřela jsem se bradou o okýnko. Oproti mé kůži bylo sklo studené. Teplé slzy se mi hnaly do očí. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala. V žádném případě nebudu brečet před ním.

,,Proč utíkáš?"

,,Na tom nezáleží," řekla jsem. Už stačí, že upíři vědí proč. Nemůžu riskovat, že se to dozví i lidé."

,,Dobře, to je fuk."

,,Tebe to ani nezajímá. Děláš to stejnak jenom pro ty peníze."

,,Dělám to proto, žes mi vyhrožovala rozerváním hrdla."

,,A pro peníze."

Polovičatě pokrčil rameny a oči měl zaměřené stále na silnici před sebou. ,,Kdybys byla v hodně velkých potížích, možná bych dostal víc peněz, kdybych tě udal."

Měla jsem pocit, že by to opravdu udělal, proto jsem se znovu snažila znít nelítostně. Vlastně jsem nikdy lidi nenutila, aby pro mě něco udělali. Oni je svým způsobem pro mě udělali sami od sebe. ,,Ti, co mě hledají, jsou upíři. Ne, lidé. Jestli si myslíš, že já jsem nebezpečná, tak si počkej, až potkáš je. A jestli by si mysleli, že jsi mi pomohl utéct a to si budou myslet, peníze bude poslední věc, o kterou se budeš starat."

Nastalo ještě větší ticho a najednou jsem si uvědomila, že už jsme dávno na dálnici. Možná jsem v tom byla lepší, než jsem si myslela.

,,Máš víc peněz?" zeptal se.

,,Proč? Zvyšuješ si sazbu?"

,,Odpověz mi na otázku. Jestli chceš opravdu opustit město."

,,Jo. Mám víc."

,,Mnohem víc?"

,,Ano. Mnohem víc. Kolik potřebuješ?" Jeho odpovědí mi bylo sjetí z dálnice hned na příštím výjezdu. Nabral směr, z kterého jsme vyjeli. ,,Co to děláš?" vykřikla jsem.

,,Dostávám tě z města."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sandra Sandra | Web | 17. července 2016 v 13:41 | Reagovat

Výborný čteníčko na odpoledne u kávy, díky moc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama