Blue Moon 2.kapitola (Richelle Mead)

2. srpna 2016 v 18:49 |  Blue Moon

Jel čtvrtí města, kterou jsem moc neznala. Žili tam hlavně lidé, ale samozřejmě ji občas navštěvovali i upíři. Byla to špinavá zchátrálá čtvrť a místo, kde bych se jako člověk necítila zrovna bezpečně. Nathan zastavil před obchodem, na jehož výloze neonově blikal nápis TETOVÁNÍ.

,,Tak dobře. Podívejme se, kolik máš peněz."


Zahrabala jsem ve své peněžence a předala mu hotovost.

Pozvedl obočí. ,,Wow. Nedělala sis srandu." Spočítal polovinu z nich a k mému překvapení mi zbytek vrátil. ,,Tohle si nech."

Zmatená, ale zvědavá jsem ho následovala do tetovacího salonu. Vřískala tam na nás hlasitá rocková muzika. Přes otevřené dveře do zadní místnosti jsem si všimla plešatého muže, který držel něco, co vypadalo jako tetovací jehly. U pultu zase stál chlápek s čírem a holka, která měla piercing snad všude a smáli se nějakému vtipu. Okamžitě si nás všimli.

,,Nate, ty bastarde!" řekl muž s čírem a stále se smál. ,,Dlouho jsme se nev..." Jeho úsměv zmizel, jakmile si mě lépe prohlédl a uviděl moje oči. Dívka s piercingy viditelně zbledla. Oba se napřímili. Muž popadl dálkový ovladač a váhavě ztlumil hlasitou muziku tak, aby vycházel zvuk jen z malé televize stojící vedle nich. ,,Nazdar, slečinko. Můžu vám s něčím pomoct?"

Nathan se k mému úplnému překvapení zasmál a přehodil jednu ze svých paží přese mě. Zasáhl mě pach jeho kůže a potu a bylo to lahodné. ,,Budeš si muset vystačit s ,ano, pane' a ,ne, pane', Pete. Je se mnou, navštěvuje tento víkend lidský slumy."

Přestali být tolik napjatí, ale stejnak si mě nervózně prohlíželi.

,,No, dobře pro tebe, Nate," řekl Pete a neznělo to upřímně.

,,Myslíš, že z ní dokážeš udělat člověka?" zeptal se Nathan.

Pete se zasmál a dloubnul loktem do dívky s piercingy. ,,Z týhle upírky, jo? Jasně. Donna to zvládne. Chceš to i s kontaktníma čočkama a ostatním?"

,,Může bejt." Nathan se zdál úplně uvolněný a jeho úsměv se zdál přirozený a upřímný. Najednou byl úplně jiná osoba než ta, co se mnou byla předtím v autě. Jasně, vyhrožovala jsem mu, že mu rozervu hrdlo, takže ten náhlý rozdíl byl pochopitelný. Zatím jsem se snažila nepřemýšlet nad tím, jak dobře voněl.

,,Ještě něco. . . ." Nathan se dotkl svého odznaku na pásku. ,,Dokázal bys mi udělat odznak, co by vypadal jako tenhle?"

Pete se opět celý napjal. ,,Tak to prrr, to se vymyká normálu."

,,Můžem zaplatit."

Pete kmital pohledem mezi Nathanem a mnou. ,,Je to pro ni? Proč to potřebuje? Jak daleko chcete zajít s tou svou hrou?"

,,Nijak zvlášť. Chci ji jen vzít k sobě domů, ale nikdo o tom nesmí vědět. Má hodně žárlivýho kluka."

,,To zní jako hodně problémů a peněz. Bylo by jednodušší zůstat ve městě."

,,Můžeš to udělat nebo ne?"

,,Jo . . . zabere mi to sice hodinu nebo tak, ale dobře víš, že to nebude vypadat jako pravej odznak. Můžou vás chytit..."

,,A já neřeknu, odkud ten odznak mám," dokončil Nathan. ,,Znám opatření."

Pete zašel do zadní místnosti vyrobit náš falešný odznak a Donně řekl, aby mě mezitím namalovala. Přivolala si mě k sobě, ale já se zděšeně podívala na Nathana, chytila se jeho trička a lehce ho přitáhla k sobě. ,,Co se děje?" zasyčela jsem. ,,Děláte, jako by bylo normální, že se upíři oblékají jako lidé."

,,Páni, ty jseš vážně nevinná, co?" Vypadal, že ho to neskutečně pobavilo. ,,Ty snad neznáš žádný upčy, co by to dělali?"

Zamračila jsem se. ,,Ne. Proč by to dělali? Kvůli maškarní?"

,,Ne. Nažhavuje je to."

,,Fuj."

,,Lidi dělají divný věci." Ukázal na Donnu. ,,Běž!"

Donna byla o něco starší než já, bylo jí tak přes dvacet a měla očividně odbarvené blond vlasy a nad očima měla až moc silné vrstvy očních stínů. Bylo jasné, že se mě bála, když mě malovala. Konverzace vázla až na výjimku, kdy se Nathan zeptal, jak jsme na tom.

,,Jakou chceš barvu?" zeptala se mě najednou.

,,Barvu čeho?"

,,Kontaktních čoček. Tvých očí." Nevěděla jsem co říct. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych si změnila barvu očí. Moje oči byly stříbrné, jako každého upíra. Na chvíli jsem zvažovala Nathanovy krásné zelené, ale to se nezdálo správné. To byly jeho oči.

,,Co třeba modrá?" navrhla Donna netrpělivě. ,,Vypadáš, že by ti modré sedly."

,,Modrá," zopakovala jsem slabě.

Našla pár kontaktních čoček a příští téměř půlhodinu strávila tím, že mi je pomáhala dostat do očí. Nemohla jsem použít zrcadlo a nesnesla bych, kdyby mi sahal do očí někdo jiný než já. Jakmile byly čočky nandané, nanesla na mě ještě víc make-upu a skončila přesně ve chvíli, kdy se Pete vrátil. Vyfotil si mě digitálním foťákem a zmizel dozadu společně s Donnou, aby dodělal odznak.

Nathan za mnou přišel a prohlédl si mě. ,,Není to vůbec špatný. Jsi celkem roztomilej člověk. Jen se neusmívej a neukazuj svoje špičáky."

,,Nevypadám jako Donna, že ne? Její make-up je děsnej." Uvědomila jsem si, jak to znělo. ,,Ach, promiň. Není to tvoje kamarádka, že ne?"

,,Tvuj make-up je v pohodě. A ne, nikdy jsem jí nepotkal. Pete má pokaždý jinou holku."
,,Pete je tvůj kamarád?"

,,Tak trochu. Když jsem chodil na střední, pracovali jsme spolu v restauraci. Pak si vydělal nějaký peníze a otevřel si tohle místo."

,,Jsi teď na vysoké?"

,,Měl bych." Okamžitě jsem zalitovala, že jsem se na to zeptala, protože ten lehký humor, co před chvíli použil, okamžitě vymizel. Nahradila ho hořkost. ,,Ale nemám na to peníze. Stejnak jsem víc času na střední strávil prací, takže moje známky stály za pendrek. Nejsem ani tak dobrý, abych dostal stipendium a nemám žádné doporučení od upírů."

Chystala jsem se říct, že bych mohla promluvit se svým otcem a ten by pravděpodobně Nathanovi doporučení zařídil. Doporučení dávali upíři lidem, aby je odměnili za jejich služby v podobě tréninku nebo vyučení pro určitou pozici. Tito lidé se protloukali vysokou s veškerými výdaji uhrazenými. Spolkla jsem svůj komentář, protože jsem si uvědomila, co se stalo. Těžko bych si o tom mohla promluvit se svým otcem. Vlastně s ním asi už nikdy nepromluvím. ,,Je mi to líto."

,,Neuvěřitelný. Nikdy jsem neslyšel, že by nějakýmu upírovi bylo něco líto. A tebe už slyšim podruhý od tý doby, co jsme..." Zmlknul a jeho oči se zaměřily na něco za mnou. Nechápavě jsem se otočila...

. . . a uviděla svůj obličej v televizi. Vidět se bylo něco neuvěřitelného. Od té doby co se upíři neodrážejí v zrcadle, jsme neměli žádnou možnost vidět svou tvář. S nástupem technologie jako video a fotografie, konečně takovou možnost máme. Vidět, jak vlastně vypadáme. Vybrali mi děsnou fotku. Měla jsem na ní kruhy pod očima a moje pleť vypadala bledší než normálně. I v televizi byly moje oči stříbrnošedivé. Moje vlasy, které jsou obyčejné a nudně hnědé, vypadaly, jako kdyby nepotkaly hřeben několik dní. Kde tuhle fotku vzali?

,,Ble," řekla jsem. Pod fotkou podávala zprávy o mém zmizení energická blonďatá reportérka. ,,Dnes státní složky hledají Lucy Wadeovou, dceru chicagského filantropisty a byznysmana Douglase Wadea. Lucy zmizela dnes brzy večer po hádce se svými rodiči. Je popisována jako problémový teenager, který má na kontě problémy s drogami a několik pokusů o útěk z domova."

,,Co?" vykřikla jsem. ,,Nikdy jsem se drog ani nedotkla!"

,,Byla naposledy viděna na ulici Svaté Jany, když vstupovala do klubu Fathom. Pokud někdo má informace o slečně Wadeové, okamžitě kontaktujte policii. Její rodina je zoufalá a chce jí poskytnout pomoc, kterou potřebuje a nabízí odměnu za jakoukoli spolupráci."

Nathan se na mě podíval. ,,No do háje! Ty jsi Lucy Wadeová?" Mluvil dostatečně tiše, aby ho ostatní neslyšeli, ale vztek z jeho tónu zazníval čistě a zřetelně.

Nemohla jsem se z toho vykroutit. ,,Jo, nejspíš jsem."

Rozhazoval rukama do výšky a začal zběsile pochodovat po místnosti. ,,Ach můj bože. Ach můj bože! Pomáham zběhlé dceři Douglase Wadea! Vlastní Fathom. Je vlastně šéf šéfa mého šéfa."

,,Já vím."

,,Vlastní tohle město!"

,,Já vím!"

,,Tys ze sebe furt dělala oběť a ve skutečnosti tě jen tví rodiče chtějí znova šoupnout do léčebny!"
,,Ne," řekla jsem. ,,To není pravda. Všechno, co řekla, byla lež."

Nathan se na mě znovu podíval. Byl stále naštvaný. ,,Vím, že bych neměl věřit upírovi. Ale co jsi ty zač? Součást nějakého spiknutí a oni tě chtějí umlčet?"

,,Divil by ses."

,,Tak mi to řekni."

,,Nemůžu. Nemůžu to říct nikomu. Vím něco, co bych vědět neměla a oni mě kvůli tomu zabijí. Zabijí mě, Nathane. Má vlastní rodina."

Bylo to, jako bych vůbec nemluvila. ,,Ježiši kriste. Pomáhám závisláčce, která je dcerunka jednoho z nejmocnějších upčů ve městě. Měl bych prostě odejít rovnou teď. Jestli mě zabiješ, tak to nebude tak děsný, jako to, co by mi udělali lidi, co tě hledaj."

Vyskočila jsem ze židle a přiběhla k němu. ,,Ne. Prosím. Neodcházej. Hele, nemusíš mě ani brát do Lakemontu. Jen mě někde vysaď, až přejedeme hranicí."

Zadíval se na mě, jeho oči plály jako zelené plameny. Bylo v nich tolik vzteku, tolik frustrace. Měla jsem nepříjemný pocit, že když se na mě díval, viděl roky upíří tyranie. Ta opravdu trvala celý jeho život. Můj druh se odhalil a začal okupovat lidský svět už předtím, než se narodil. Až do dneška jsem nikdy nepomyslela nad tím, jaké to muselo být žít pod nadvládou jiné rasy. Rasy, kterou téměř nelze porazit. Jsme silnější, rychlejší a můžeme být zabiti jen kolíkem do srdce, čehož se lidem nepodaří dosáhnout ani zdaleka. Neměla jsem ponětí, čím vším musel Nathan projít.

,,Prosím," zašeptala jsem. ,,Můžeš mít zbytek mých peněz."

Díval se na mě několik neskutečně dlouhých minut, ale během toho se něco v jeho naštvaném výrazu změnilo. Nedokážu to vysvětlit, ale v tu chvíli jsem měla ten samý podivný pocit jako předtím v uličce, když jsem ho potkala. Jako by mezi námi bylo spojení. Jako bychom se už znali celý život.

Povzdechl si. Otočil se a vypnul televizi. ,,Poslední věc, co teď potřebuju, je, aby to Pete viděl. Doufám, že se tě zbavím dřív, než si někdo uvědomí, že jsem byl s tebou. Pete by měl být už hotový."

Ale po několika minutách ticha, které uběhly, se Nathan podezíravě zadíval na dveře, kam zmizel Pete. ,,Pete?" Žádná odpověd nepřišla a Nathan zamířil dovnitř.

O půl minuty později se vyřítil z místnosti. Popadl mě za paži a táhl mě k hlavním dveřím. Překvapilo mě to natolik, že jsem málem klopýtla. Kdybych chtěla, moje síla by ho mohla zastavit. ,,Co se děje?" zeptala jsem se, když jsme vyšli z obchodu.

,,Všichni jsou pryč. Byla tam taky zapnutá televize. Odhaduju, že viděli tu zprávu, práskli nás a pak vypadli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama