Blue Moon 4.kapitola (Richelle Mead) část 1

16. srpna 2016 v 11:30 |  Blue Moon

Jeli jsme v tichu celkem dlouho, když jsem se konečně zeptala: ,,Co se ti stalo?"

,,Hmm?"

,,Něco se ti stalo. Něco, co tě donutilo upíry tolik nenávidět."


,,Tos dneska ještě neviděla dost, abys přišla na to, proč vás nesnášim?" Ano, to jsem vskutku viděla. A trápilo mě to. Jsem za člověka míň než dvě hodiny a už jsem se dozvěděla o soužití našich dvou ras víc, než jsem chtěla. A i tak, ten podivný pocit, co jsem měla v přítomnosti Nathana, mi napovídal, že je tu ještě něco, co o jeho nenávisti k upírům nevím.

,,Ale já chci vědět, co se stalo tobě."

Myslela jsem si, že mě ignoruje, ale nakonec promluvil. ,,Když mi bylo asi dvanáct, kousek od nás žili upíři, samozřejmě v mnohem hezčím sousedství. Ti upíři si neustále vyskakovali na mého bratra Adama. Myslím, že jemu bylo deset. Často se u nás stavovali, aby působili další a další problémy. Mlátili ho. Nikdy ho nezabili, ale zkoušeli se z něj nakrmit. Byli jsme celkem dobří bojovníci, ale s jejich upíří silou se to nedalo srovnávat. Můj další bratr a já jsme se je pokoušeli zastavit. Oni nás prostě odstrčili. Nezajímali jsme je. Myslím, že rádi šikanovali Adama, protože byl velice malý. Mysleli si, že je to sranda. Nakonec se můj otec sebral a šel si stěžovat rodičům těch upírů."

,,A?"

,,A … zčistajasna se můj otec ocitl na černé listině. Vyhodili ho z práce a nikdo jiný ho nechtěl přijmout. Moje matka musela pracovat, ale neměla to o moc lehčí než můj táta. Pracovala těžce, ale vydělávala málo, proto jsme museli začít pracovat i my ostatní." Z jeho výrazu v tváři jsem měla dojem, že už mě nevidí. Byl ve svých vzpomínkách a prožíval události z minulosti. ,,Nedlouho po tom, co si můj otec stěžoval, se ti upíři vrátili ve větším počtu. Jednou v noci mého bratra přepadli samotného a zmlátili ho."

,,Zabi...? Zem...?"

,,Zemřel? Ne. Ale byl ve velice špatném stavu. Musel do nemocnice. Další účet, který jsme si nemohli dovolit. Zlomili mu nohu a pochroumali mu nějakým divným způsobem kost. Doktor mu jí prý napravil, ale nikdy se pořádně nezahojila a od té doby pořád kulhá."

,,Prý?"

,,Jo. Jsme si celkem jistí, že doktor, i když byl člověk, poslouchal příkazy upírů a bylo mu řečeno, aby mu nohu řádně neošetřil." Odmlčel se. Že by se připravoval na další část? ,,Nedlouho potom byl můj strejda vybrán."

,,Vybrán?"

,,V loterii. Nesplňoval kritéria, ale stejnak byl vybrán. A jednoho dne prostě zmizel."

Podívala jsem se na něj. ,,To je děsivé. Měl jsi pravdu."

,,Pravdu v čem?"

,,Předtím když jsem řekla, že dokážu rozumět tomu, proč nás nenávidíš a ty jsi řekl, že nedokážu. Měls pravdu. Není způsob, jak bych tomu někdy mohla rozumět. Myslel jsi to opravdu vážně, že nenávidíš upíry. Teď to chápu."

,,Ano, Lucy. Nesnášim je. Nenávidím je. A kdybych měl moc zabít každého upíra na světě a vrátit věci do původních kolejí, udělal bych to." V jeho hlase zazněl vztek a i když nebyl žádný způsob, jak by mě mohl zabít, bála jsem se ho.

,,Taky bych to udělala." řekla jsem.

,,Co?"

,,Nenáviděla bych upíry."

Následovalo dlouhé ticho. ,,Nečekal jsem, že by upír někdy něco takového řekl."

,,Nathane, proč mi pomáháš?"

,,Nevím," řekl a zněl zmateně stejně jako já. ,,Možná protože tě ostatní upíři nesnáší a když ti pomáhám, naštvu je. Možná protože už jsem v tomhle až po uši a nemám jinou možnost. Možná proto, že se ti pořád dějí špatné věci a přesto si ke mně milá. Možná protože..."

Na okamžik jsem přestala dýchat. Uprostřed toho všeho chaosu dneska malá část mého já doufala, že řekne něco sladkého a jednoduchého jako je: Protože tě mám rád.

,,Protože...?"

,,Nevím. Nedokážu to vysvětlit a štve mě to."

Zbytek jízdy se už nic nedělo. Žádní pronásledovatelé. Díky Nathanově objížďce se dokonce zdálo, že bychom to mohli zvládnout.

Dorazili jsme do Lakemontu dřív, než jsem čekala. Dala jsem Nathanovi adresu, co jsem měla a nějakou dobu jsme jezdili kolem, než jsme to našli. Ukázalo se, že je to malý domek až na dalekém okraji města s výhledem na jezero Michigan. Většina sousedství byla stále rekonstruovaná, takže některé domy byly jen z poloviny dokončené anebo tam byly jen prázdné pozemky. Zajeli jsme na příjezdovou cestu a na pár minut jsme na dům jenom zírali.

,,Co teď?" zeptal se Nathan.

,,Teď půjdeme dovnitř. Teda... já půjdu. Nemusíš chodit se mnou."

,,Je to bezpečné?"

Vzpomněla jsem si na strach nahánějícho upíra, který mě našel, když se to doma všechno zhroutilo. Zašeptal mi, že ví, co se děje a že existují lidé, co mi pomůžou a poskytnou mi bezpečný ukrýt. Dal mi tuhle adresu a pak zmizel, protože se obával odhalení. Nedivila jsem se mu.

,,Ti lidé mi pomůžou," řekla jsem. ,,Vědí, co se děje."

,,Aspoň někdo to ví."

,,Promiň," řekla jsem a myslela jsem to vážně. Vylezla jsem z auta a o chvíli později mě následoval Nathan. Nevypadal moc nadšeně. Zazvonili jsme na zvonek a čekali. Otevřela nám stará lidská žena, pravděbodobně domácí, a dívala se na nás nechápavě.

,,Jsem Lucy," řekla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama