Blue Moon 5.kapitola (Richelle Mead)

22. srpna 2016 v 15:06 |  Blue Moon
Nemohla jsem uvěřit, že jsem si ty lidi kdy spletla s upíry. Můj druh byl rychlý a precizní. Okamžitě se rozdělili. Bylo jich tolik jako lidí, ale já věděla, kdo tento boj vyhraje.

,,Nazdar, Lucy," řekl povědomý hlas. Vzhlédla jsem do Bryanova obličeje. Byl naším rodinným bodyguardem už mnoho let a teď z něj byl můj vrah. ,,Pěkné oči."


Nastal chaos. Laurel a její lidé se vrhli na upíry. Stříleli ze zbraní, které však upíry jenom zraní, nezabijí je. Několik upířích špičáků se zakouslo do lidského masa. Bylo to krvavé a děsivé. Nathana a mě si nevšímali, protože každá ze skupin se snažila získat převahu. Jakmile Laurel pustila Nathana, přiběhl ke mně a odtáhl mě k vchodovým dveřím.

,,Pojď," řekl. ,,Musíme vypadnout, zatímco bojují."

Podívali jsme se ven skrz přední okno. Naše auto bylo stále zaparkované na ulici, ale nebylo samo: Čtyři upíři stáli vedle něho. Bryan nebyl tak hloupý, aby nechal někoho tak snadno utéct.

,,Co myslíš?" Nathan se celý nesvůj díval ven.

,,Myslím, že my dva bychom mohli rozptýlit akorát jednoho z nich."

,,Sejmula si dva na hranici."

,,To bylo štěstí. Jednoho jsem překvapila a pak jsem se do auta dostal jen tak ta..." Vykřikla jsem, protože mě něco ostrého bodlo do nohy. Podlamovaly se mi kolena a dopadla jsem na zem dřív, než mě Nathan mohl zachytit. Když jsem se na sebe podívala, uviděla jsem krev na svém stehně. Oba jsme vzhlédli a stála před námi domácí se zbraní v ruce.

,,Pan Arcangeli mi řekl, že tě nemám nechat odejít." Pan Arcangeli. Bryan. Laurelina domácí byla na Bryanově výplatní pásce. Díky ní věděl, že jsem tady. Pořád na nás mířila zbraní, ale ruce se jí třásly. Nathan po ní skočil a ona nebyla dostatečně rychlá, aby ho zastavila. Bylo to zároveň smutné i komické, sledovat ho, jak zápasí se starou ženou, ale díky bolesti v mé noze jsem neměla potřebu litovat ji. Nakonec k ní byl mírný. Jakmile se zmocnil její zbraně, vrazil do ní. Překvapivě se nepokoušela zbraň získat zpátky. Místo toho se otočila a běžela celá uječená do druhé místnosti. Volala Bryana.

Nathan držel zbraň v jedné ruce a druhou rukou mi pomohl stát. ,,Budu v pořádku," řekla jsem mu, ,,zahojí se to za čtvrt hodiny nebo tak. Nanejvýš za půl hodiny."

,,Jaksi tolik času nemáme. Pojď."

,,Ale auto..."

,,Nedostaneme se k němu. Prostě odsud vypadneme a o přepravu se budeme zajímat, až budeme od týhle pekelný díry hodně daleko."

Nathan, který mě částečně táhl, nás vedl přes chodbu, která vedla přes kuchyň. Kuchyně byla hned vedle obýváku, kde boj k mé nelibosti pomalu ustával. Bylo mi jasné, že Bryanova skupina vyhrála a museli bychom mít štěstí, aby si nás v kuchyni nevšimli. Malé dveře v kuchyni vedly na dvorek za domem. Doklopýtali jsme se ven a pohybovali jsme se v neskutečně pomalém tempu. Všimli jsme si, že na vzdálenější části pozemku stály stromy, které ještě nebyly sťaté. Zamířili jsme k nim a doufali jsme, že se tam schováme.

,,Nemůžeme tu zůstat dlouho," varoval mě. ,,Brzy vyjde slunce."

,,Neboj se o mě."

,,Lucy... co budeš dělat? S tím proroctvím?" Nathanův hlas zněl zvědavě a bázlivě.
,,Stále nemůžu uvěřit, že je opravdové."

,,No, někdo tomu nejspíš věří, jinak by se ten brajgl v tom domě neodehrával."

Povzdechla jsem si. ,,Nevím, co budu dělat. Nevím vůbec nic. Nechci umřít. Ale bojím se svých osmnáctin. Dala bych všechno pro to, abych se mohla vyhnout prvnímu zabití... ale ne za cenu zabití mých lidí. Nechci, aby dominovala ani jedna rasa. Nechci další zabíjení. Přeju si, abychom si byli rovnocenní."

Zastavili jsme se až u okraje stromů. Nathanovy oči obživly a byly plné vzrušení. Stáli jsme blízko u sebe a já těžce oddechovala kvůli mému zranění.

,,Možná to máš přesně udělat. Nemáš zničit ani jednu z ras. Máš nás sjednotit."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Já nevím. Já nevím."

,,Ale já jo." Bryan se objevil odnikud. Domácí mu musela říct o našem útěku. Pomalu se k nám přiblížoval a široce se usmíval. Bylo těžké uvěřit, že to byl ten samý Bryan, s kterým jsem vyrostla. Vždy jsem mu věřila, spoléhala jsem na to, že mě bude bránit před ostatními upíry. Už jsem ho viděla zabít ostatní upíry, ale nikdy jsem nečekala, že jedním z takových upírů budu já.

,,Je mi to líto, Lucy," řekl. ,,Opravdu je. Ale je to pro větší dobro. Vždy jsi až moc soucítila s lidmi. Nemůžeme riskovat, že bys jim dala moc. Promiň."

,,Stůj!" ozval se další hlas. Laurel se objevila vedle něho doprovázená jedním ze svých mužů. Oba byli ozbrojeni a mířili na Bryana. Laurel ztěžka oddechovala a byla celá od krve, ale i tak jsem nedokázala uvěřit, že ještě žije potom, čím jsem byla svědkem v obývacím pokoji. Zajímalo by mě, kolik z jejích lidí je ještě naživu. Pravděpodobně jen ona a její společník.

,,Neuvěřitelný," řekl Bryan, jako kdyby četl moje myšlenky. Letmo si prohlédl mou nohu a pak se obrátil k nové hrozbě, díky čemuž si nás opět nevšímal kvůli dalšímu nezbytnému boji. Boji, který podle mě bude pro Laurel a jejího přítele velmi krátký.

Nathan se dotkl mojí paže. ,,Pojď, zatímco jsou rozptýlení..."

,,Nemůžeme mu utéct. Ani s náskokem." Bryan se vrhl na Laurelina společníka. Dopadli na zem a i když jsem dobře neviděla, co se dělo dál, díky ječení mi to došlo. Představila jsem si, co se stane mě a Nathanovi, představovala jsem si vlastní život. Život, ve kterém jsem chtěla udělat ještě tolik věcí. Teď o něj přijdu. Během chvíle.

Najednou se ve mně probudil adrenalin, který do mě putoval díky bolesti z kulky. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Nathana. ,,Myslel jsi to předtím vážně?" řekla jsem tiše. Muž, kterého Bryan napadl, přestal křičet. ,,Že chceš udělat něco velkého? Něco, co by dokázalo změnit svět?"

Ty jeho nádherné oči se rozšířily překvapením. Rozuměl tomu. Věděl přesně, co tím myslím a v tu chvíli jsem to pochopila. Proto mě to k němu táhlo už od začátku, stejně jako jeho ke mně. Proto mě navzdory tomu, že můj druh nenáviděl, neopustil. Na disku bylo napsáno, že budu vědět, kdo bude vyvolen k tomu být součástí ,,mé třináctky".

,,Budeš je moct zabít," řekla jsem. Laurel právě zakřičela. ,,Ale stále tě budou moct zabít i oni. A to se pokusí. Pokusí se zabít nás oba."

V jeho tváři nebyly známky zaváhaní nebo strachu. Vzpomněla jsem si na to, jak byl celou noc Nathan odhodlaný. Nathan byl předurčen k velkým věci a tímhle by to dokázal. ,,Udělej to. Cokoli musíš."

Také jsem nezaváhala. V mžiku jsem mu položila prsty na čelo a zamumlala jsem slova, která jsem měla vyrytá v mysli hned potom, co jsem je spatřila na disku.

,,Měsícem a tmou, sluncem a světlem tě k sobě poutám, teď a navždy, životem k životu, smrtí k smrti." Během toho jak jsem mluvila, jsem ucítila šustění větru. Moje ústa se přemístila k jeho krku a zubama jsem se zaryla do jeho kůže. Jeho pach mě pronásledoval celý den, cítila jsem pach jeho kůže a potu, zatímco mi jeho krev proudila do úst. Byla slaná a sladká. Byla to ta nejnádhernější věc, co jsem kdy ochutnala. Proto upíři potřebovali lidi. Proto je zabíjeli. Avšak moje kousnutí bylo spíš jako polibek. Odtáhla jsem se od něj a cítila jsem sílu, která mezi námi proudila. Odtáhla jsem se právě včas, protože se k nám přiřítil Bryan. Laurel a muž už byli mrtví.

Všichni upíři byli nebezpeční, ale Bryan byl smrtonosný. Jen málokdo ho dokázal zastavit. Ale Nathan to dokázal.

Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se silou rovnal Bryanovi a rozhodně ne člověka. Pro Bryana to muselo být jak kopanec do rozkroku. Zapotácel se, když ho Nathan uhodil. Byl přímo šokovaný. Nathan na něj stále útočil. Byl nádherný a smrtící.

Bryan se vrátil k sobě a snažil se přejít do ofenzívy. Na chvíli byli na mrtvém bodě. Ani jeden z nich nedokázal trefit toho druhého. Potom se Nathan k Bryanovi připlížil a chytl ho za košili. Praštil jím o strom a pak ho praštil pěstí do obličeje. Jednou. Dvakrát. Bryanova hlava se po každém úderu praštila do stromu a po třetím úderu se zhroutil. Vyměnili jsme si s Nathanem pohled. Oba ohromení.

,,Musíme jít," řekla jsem. ,,Přijdou další. A moje noha už se pomalu hojí."

,,Je mrtvý?"

,,Brzy bude, až vyjde slunce. Stejně jako já. Musíme najít místo, kam se do setmění schováme. Ihned."

Když se Nathan nepohnul, došlo mi, že je v šoku. V šoku z toho, co právě udělal a co může udělat v budoucnosti. ,,Dokážeš to?" zeptala jsem se z nějakého nepochopitelného důvodu. ,,Dokážeš se mnou zůstat?"

Nesnáším je. Nenávidím je. A kdybych měl moc zabít každého upíra na světě a vrátit věci do původních kolejí, udělal bych to. Nathan se vyjádřil jasně o svých pocitech ohledně upírů. Říct v žáru boje ,,Jasně! Udělej ze mě zabijáka upírů!" je jedna věc a přijmout, co to znamená, byla věc druhá. A také přijmout to, ke komu je připoután.

Pomalu se probouzel ze svého transu. Podíval se na mě. Jeho ruka po mě sáhla a dotkla se mého krku. Jeho prsty byly teplé, ale i tak jsem z toho měla husí kůži. Celé moje tělo po tomhle toužilo, nicméně jsem si stále uvědomovala, co jsem udělala. Stvořila jsem člověka, co dokáže zabíjet upíry. Člověka, do dokáže zabít mě. A jak sahal na můj krk, uvědomila jsem si, že naše síly jsou teoreticky rovnocenné, ale on byl natolik svalnatý, že musel být silnější než já. Mohl to všechno ukončit hned teď. Zabít mě a jít pozabíjet další upíry. Žádná diskriminace. Žádné pomyšlení na lepší svět.

Čas se zastavil. Všechno záleželo na něm a jeho volbě. Ruka na mém krku mě pevně sevřela, posunul jí výš a přitáhl si můj obličej ke svému. Políbil mě a jakmile se naše rty dotkly, cítila ještě větší propojení než při kousnutí. Omotala jsem svoje ruce kolem něj, naše těla pomalu hořely. Nikdy jsem nic takového nezažila. Odtáhli jsme se od sebe celí udýchaní.

,,To byl... mazec," řekl.

Polkla jsem. ,,Tak o této části proroctví jsem nevěděla."

,,To nebylo proroctví," řekl, stále se dotýkal prsty mého obličeje. ,,To jsme byli my."

,,Já myslela, že nenávidíš upíry."

,,Nejednáš se mnou jako ostatní upíři. Vlastně ani se mnou nejednáš jako většina lidí." To byl pravděpodobně největší kompliment, co mi mohl dát.

Srdce mi poskočilo. Chtěla jsem se s ním líbat znova, ale začalo se rozednívat. ,,Co se chystáš udělat?" Musela jsem si být jistá, jestli mu můžu věřit. ,,Zůstaneš se mnou?"

,,Jsem s tebou spojený, pamatuješ?"

,,Jsi?"

,,Spoutaný," řekl pevně. ,,Životem k životu, smrtí k smrti."

Znova jsem se ho neptala. ,,Tak musíme jít. Slunce brzy vyjde."

,,A měsíc zapadne," zamumlal. ,,Kdy vyjde další modrý měsíc? Kdy máš narozeniny?"

,,Za osm měsíců."

,,Tak to bychom si raději měli pospíšit." Chytil mě silně za ruku a společně jsme zamířili do noci.

Změnit svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eAnkety eAnkety | Web | 22. srpna 2016 v 17:20 | Reagovat

Tak u mně máš reklamu prodlouženou o měsíc :) hezky píšeš, brzo se zase stav

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama