1.kapitola - If I Should Die

5. září 2016 v 17:36 | AriaLissa |  If I Should Die
Byla hluboká noc. Seděla jsem na mostě nad Seinou a sledovala kytici rozdrcených bílých lilií, jak plave směrem k Eiffelově věži. Napjatě jsem poslouchala slova, která jsem si myslela, že jsem právě slyšela. Slova mrtvého chlapce - ducha mého mrtvého přítele. Mohla jsem přísahat, že se mnou před chvilkou mluvil. Což bylo nemožné.


Ale ta slova tu byla opět - jeho slova se znovu objevila v mé mysli, tyto dvě slabiky mě ostře řezaly, jako bič, zanechávaly po sobě trhliny.

Mon ange.

Rozbušilo se mi srdce. "Vincente? Jsi to opravdu ty?" zeptala jsem se třesoucím se hlasem.

Kate, slyšíš mě?

"Vincente, ty jsi létací... Violette tě nezničila!"

Vyskočila jsem na nohy a otočila se, hledala jsem jeho sebemenší záblesk, i když jsem věděla, že nic neuvidím. Stála jsem sama na Pont des Arts. Povrch vody se zvlnil a pohyboval se pode mnou jako zadní strana velkého, tmavého hada - blikající světla na březích se odrážela v jeho svíjivé hladkosti. Zachvěla jsem se a přitáhla jsem si svůj plášť těsněji k tělu.

Ne. Nezničila mé tělo ... Zatím.

"Ach můj Bože, Vincente, byla jsem si jistá, že to udělala." Setřela jsem si slzu z tváře a zabránila dalším, aby ji následovaly. Pár okamžiků předtím jsem se vzdala veškeré naděje, že už ho neuslyším. Myslela jsem, že byl navždy pryč, že Violette spálila jeho tělo. Ale byl tady. Nerozumněla jsem tomu tomu. Potlačila jsem slzy.

Kate, dýchej, naléhal Vincent.

Pomalu jsem vydechla. "Nemůžu uvěřit, že jsi tady, že se mnou mluvíš. Kde jsi? Kam odvezla tvé tělo?"

Mé tělo leží ve Violettině zámku v údolí Loiry. Létacím jsem se stal před pár minutami. Jakmile jsem přišel na to, co dělá, přišel jsem k tobě. Vincentova slova zněla ponuře. Beznadějně.

Moje ruce se třásly, když jsem vyndavala můj telefon z kapsy. "Řekni mi, kde přesně jsi. Zavolám Ambrosovi - on dá dohromady skupinu a hned tam budeme."

Je příliš pozdě na záchranu, Kate. Violette čekala na probuzení mé mysli, a teď, když se tak stalo, spálí mé tělo. Když jsem odešel, někteří z jejích nohsledů přikládali na oheň, zatímco ona připravovala nějaký starobylý rituál, kterým požaduje svázat mého ducha k ní a já lehnu popelem. Mám jen pár minut, a chci je strávit s tebou.

"Nikdy není pozdě," trvala jsem na svém. "Mohli bychom to zkusit zastavit, bez ohledu na to, co Violette dělá. Jsem si jistá, že jsi mohl přijít s nějakým jiným druhem rozptýlení. Musíme to zkusit."

Proto se Vincent vzdal tak snadno?

Kate. Přestaň, prosil. Prosím, nelíbí se mi ztrácet to málo času. Snažil jsem se volat Ambrosovi, když neexistuje způsob, že mě můžeš zachránit včas. Není žádný způsob, věř mi.

Síla v jeho hlase mě donutila váhat, ale pořád jsem zírala na svůj telefon a v krku se mi tvořil knedlík. Můj prvotní šok byl přebyt realitou: Vincent byl jen několik minut od upálení na hranici. "Ne," vykřikla jsem s odcházející hrůzou.

Vincent byl zticha, což byla tichá pravda. Ztratila jsem svou lásku - navždy. Pokud bude Vincentovo tělo zničeno, nikdy bych se ho znovu nemohla dotknout. Nikdy už bych necítila jeho ústa na mých. Nikdy bych ho nedržela v náručí.

Ale nebude úplně pryč. Nebo ano? Musím se rozhodnout. Když jsem promluvila, znělo to jako zaskřehotání. "Alespoň jsi létací... Pokud tě Violette spálí dřív, než se probere tvá mysl, budeš pryč navždy - tělo i duch."

Přál bych si aby měla. Vincentova slova byla hořká. Prohlásila, že potřebuje můj duch přítomný za účelem provedení přenosu elektrické energie. Pár vteřin trvalo, než jsem znovu uslyšela jeho hlas. Myslím, že bych raději neexistoval, než pomáhal Violette natolik silné, aby zničila šanci na můj návrat.

Nesouhlasila jsem. Vincent ještě existoval, i když jeho tělo ne. Chlapec, kterého jsem tak zoufale milovala, nebyl úplně pryč. To je něco, pomyslela jsem si a pocítila záblesk naděje. A pak jsem si vzpomněla, že ho nikdy neuvidím. Nebudu cítit jeho kůži na mé, nikdy se nedotkneme, ani nepolíbíme. A naděje zmizela.

Uvnitř mně bojovalo zoufalství se vztekem. "Proč jsi to musel být ty?" zeptala jsem se. "Proč zrovna ty máš tu sílu, pro kterou je ona připravena zabíjet?"

Pokud bych to nebyl já, byl by to kdokoli jiný.

"Kéž by to byl někdo jiný," řekla jsem sobecky. "Já chci, abys žil." Ale já věděla, že by Vincent nesouhlasil. Celá jeho existence byla obětovávání se pro druhé. Dal by srdce do toho, aby zachránil jednoho z jeho lidí.

Podívala jsem se na vlnící se vodu a představovala jsem si, jak se Vincent zhmotňuje přede mnou. Jeho tmavý odstín vlasů, safírový záblesk jeho tmavých očí, jeho pevné a svalnaté tělo. Vincentův duch okamžik poletoval nad vlnami, mihotající se v měsíčním světle, hned však zmizel.

Nechci se dívat, jak se motá kolem mého těla.

V jeho hlase byl slyšet strach. Vincent má zkušenosti se spoustou násilných smrtí, ale tohle je konečný konec. Chtěla jsem ho chytit za ruku. Chtěla jsem se ho dotknout. Utěšit ho. Ale vše, co jsem měla, byla slova. "Nepůjde to zpět. Zůstaň se mnou až do konce." Snažila jsem se, aby to znělo statečně, ale uvnitř jsem se třásla.

"Miluju tě," pronesla jsem slova, zatímco jsem se v duchu nutila, abych nezačala plakat. Poslední věc, kterou teď Vincent potřeboval vidět, bylo, jak ho oplakávám.

Jsi můj život, Kate. Bojoval jsem za osud, abych byl s tebou, a po všem tom boji jsem bezmocný. Nemohu zastavit Violette.

Neodpověděla jsem. Protože když bych to udělala, musela bych začít křičet. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vytrhl srdce z hrudi, stejně jako ode mě odtrhli Vincenta - na věčnost. Dala jsem mu tolik lásky - šla jsem proti svému pocitu sebezáchovy - a nemohla jsem nic dělat. Nemohla jsem se držet zpátky: zase jsem se dala do pláče, ale ne smutkem. Mé slzy byly slzy bezmocného vzteku.

Předáš zprávu Jean-Baptistovi a ostatním?

"Samozřejmě," vydechla jsem a snažila se mluvit přes balvan nenávisti v krku.

Připomínat jim, že od té doby jsem se neměl dobrovolně sám nabízet Violette, už nebude dostávat svůj plný výkon, to je jediný paprsek naděje, který vidím.

Omluv se Jean-Baptistovi za mě. Za mou nedůvěru, pokračoval.

Přál bych si, abych přišel na to, co to všechno znamená, když jsem měl šanci.

"Ano, řeknu jim to." Můj dech vytvářel malé obláčky páry v mrazivém vzduchu. Energicky jsem si mnula pažę. Rychle jsem sešla dolů z mostu ve směru La Maison s vědomím, že jeho duch by mě doprovodil. I když bylo příliš pozdě, aby byl zachráněn, musela jsem říct ostatním, co se děje.

Kate, chci, abys věděla, že když jsem se probudil poprvé, viděl jsem tebe.

Podařilo se mi vzpamatovat, abych mohla normálně jít, klást jednu nohu před druhou, ale vyznání lásky od kluka, o kterého jsem měla přijít, bylo na mě moc. Slzy rozmazaly můj výhled, jak pokračoval.

Něco uvnitř mě bylo klidné a tiché, protože moje první smrt ve mně zažehla chuť znovu žít. Věděl jsem, že to bylo něco o tobě, a musel jsem zjistit, co to bylo.

"Kdy to bylo, když jsi mě poprvé viděl?" zeptala jsem se ve snaze rozptýlit se, abych se nemusela dívat dolů na řeku. "Mluvíš o kavárně Sainte-Lucie?"

Ne, zasmál se. Viděl jsem tě v našem sousedství, dlouho před kavárnou. Naše cesty se křížily několik týdnů předtím, než jsi si mě všimla. A já si nemohl pomoct a přemýšlel jsem kdo jsi, a proč se tváříš tak zmučeně, tak truchlivě. Stále jsem doufal, že by tvoje sestra nebo prarodiče mohli vyslovit tvé jméno. Říkali jsme ti smutná dívka.

"Kdo je to - my?" zeptala jsem se a zpomalila.

Amrose, Jules a já.

"Pak musí být uznán ten první den v kavárně," řekla jsem, překvapena tímto novým pohledem na náš příběh.

Jeho mlčení bylo prohlášením. Zaujala jsi mě od samého počátku. A stále to tak je. Jsi jiná. Chtěl jsem strávit zbytek svého života objevováním tebe, tím, kdo jsi. Ale teď... Jeho slova zanikla a pak se znovu objevila s novým odhodláním.

Kate, slibuji, že najdu způsob, jak se dostat pryč od Violette a vrátím se k vám. I když je to pro nás příliš pozdě, chci, abys věděla, že budu vždy na blízku. Vždycky na tebe budu dávat pozor.
Omráčená jsem se zastavila uprostřed kroku. "Co tím myslíš - 'příliš pozdě pro nás'?" zeptala jsem se s pocitem, jako bych právě dostala ránu do břicha.

Kate, za pár minut už moje tělo nebude existovat. Od této chvíle je jediná věc, kterou pro tebe mohu udělat, je pokusit se tě udržet v bezpečí. Člověk a revenant - to bylo dost obtížné. Ale člověk a duch? Mon amour, nikdy bych si nepřál, aby...

A to bylo všechno. To byla poslední slova, která mi Vincent řekl, než odešel, než mě nechal samotnou na břehu řeky jen s pískáním zimního větru.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | E-mail | 23. října 2016 v 20:51 | Reagovat

Tuhle knížní sérii miluju a moc mě mrzí že nechtějí přeložit třetí díl a jsem moc ráda, že to překládaš. Hlavně nepřestávej! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama