3.kapitola - If I Should Die - část 1

28. září 2016 v 16:55 | AriaLissa |  If I Should Die
"Violette využįje člověka, co je pro něj nejdražší -" Gaspard se vyhnul mým očím "- aby vydírala Vincenta, což je, jak bych to tak řekl v moderním jazyce, poměrně malá šance. Nemusí si být vědoma toho starobylého příběhu. A i kdyby ano, jakmile absorbuje jeho sílu, pochybuji, že bude potřebovat otroctví jeho mnohem slabší duše."




Jako by mě jeho slova chtěla uklidnit. A uklidnila, do jisté míry, co řekl, bylo racionální. Ale Violette mi už jednou řekla, že se pokoušela dostat Vincenta. Představa, že by mě mohla využít, nutila by Vincenta jednat proti jeho vůli, byla nesnesitelná.

Jean-Baptiste se obrátil na dav. S jeho rovným držením těla a ruce za zády připomínal napoleonské vojevůdce o několik století dříve. "Dost těch hypotetických řečí. Jeden z nás byl zničen. Musíme jednat hned, zachránit jeho duši a zastavit Violette."

S tím začal vše okamžitě organizovat. Arthur byl jmenován, aby vedl skupinu do zámku v Langeais. Žil tam po staletí. Mohl účinně skrýt skupinu špionů a mít přehled o Violettiných pohybech. Vzhledem k tomu, že Jules byl létací, měl je doprovázet, vstoupit do hradu a snažit se zkontaktovat s Vincentem. A Ambrose bude umístěn v obranné strategii proti ostatním numa. "A také," zeptal se ho Jean-Baptiste, "mohl bys prosím doma dohlédnout na Kate?"

"Doma?" vyskočila jsem z gauče a podívala se mu do tváře. "Ne! Chci pomoct! Musí existovat něco, co můžu udělat."

Jean-Baptiste četl můj výraz. "Kate, má drahá, já nejsem blahosklonný, já jsem realistický. Neexistuje nic, co teď můžeš udělat. Jedině jít domů, spát a být připravena na všechno, co se může stát."

Skepticky jsem se na něj dívala, ale zdálo se, že je upřímný, ale nevypadal jako slabý a bezmocný člověk. Ale já s ním nesouhlasila. Určitě bylo něco, co jsem mohla udělat. Potřebovala jsem být informovaná. A čím více informací bych měla, tím více bych mohla pomáhat Vincentovi.

Když Jean-Baptiste tvořil další skupinu, požádala jsem Ambrose, aby mi dal chvilku. Seděla jsem k němu zády a našla Branovo číslo ve svém telefonu. Hovor šel rovnou do hlasové schránky. "Brane," řekla jsem tiše, "Tady je Kate." Vydechla jsem a zavřela oči. "Violette mi řekla, že její muži zabili tvou matku. Pokud je to pravda, pak je mi to líto. Ale je tu něco, co můžeš udělat, aby jsi nám pomohl bojovat proti numa. Potřebuju s tebou mluvit. Prosím, zavolej mi, když dostaneš tuhle zprávu. Kdykoli, klidně i v noci." Nadiktovala jsem své číslo a zavěsila jsem.

Ambrose čekal, zvědavě mě sledoval, nestrkal do toho nos. Jak jsem vstala, stiskl mi ramena. Trhla jsem sebou. "Promiň, sestřičko. Zapomněl jsem, že jsi zraněná."

"To je v pořádku," řekla jsem a položila si hlavu na jeho rameno, když jsme šli ke dveřím. "Bolest je vlastně dobrá věc. Znamená to, že pořád cítím."

Ambrose mi podržel kabát. "Dobře," odpověděl a ovinul mi paže opatrně okolo ramen. "Jules říká, že se nemáš ničeho bát," řekl, když jsme procházeli nádvořím a ven branou. "Violette myslí na větší věci než na Vincenta jako její loutku a tebe jako návnadu."

"Jestli mě to mělo uklidnit, díky. Ale při myšlence na Violette, jak se vrátí do Paříže jako super-numa se necítím zrovna dobře," připustila jsem.

Šli jsme mlčky tmavou ulicí a po bulváru Raspail. Kostelní zvon odbil dvakrát, truchlivě, z velké dálky. Jediné osamělé taxi projelo okolo nás, obvykle rušná ulice byla prázdná. Začaly na nás pršet jemné dešťové kapky. Dala jsem si kapucu na hlavu, studený déšť jsem ale cítila stejně. Další připomínka, že můžu cítit. Mám city, zvláště pro jednoho, stále majícího tělo.

Vešli jsme do naší ulice. Zamžourala jsem na Ambrose přes řasy, na kterých se mi usadily dešťové kapky. "Jsem znepokojená kvůli Violettině manipulaci Vincentem. To je to možná a jestliže. Definitivní je, že jeho tělo je pryč, a on ho nemůže získat zpět. On uvízl -" můj hlas se zlomil emocemi "- navždy jako duch..."

Otřásla jsem se a Ambrose mi stiskl ruku. "Já vím," řekl a zoufalství v jeho hlase mi ukázalo všechny emoce, které tvář nemohla. Naklonil hlavu na stranu, poslouchal a pak přikývl.

"Co Jules říká?" zeptala jsem se.

"Používal jazyk, který bych nemohl opakovat před dámami jako ty, Katie-Lou," řekl.

"O Violette?"

"Ano."

"Fajn. Zaslouží si to, mrcha."

Ambrose se zasmál a políbil mě do vlasů. Zastavili jsme se před domem mých prarodičů.

"Julesi, budeš mít možnost dostat se blízko, abys promluvil s Vincentem, aniž by Violette věděla, že jsi tam? Myslím, jestli je k ní připoutaný. Nebo ..." ptala jsem se vzduchu.

Ambrose na vteřinu poslouchal a pak řekl: "Říká, že udělá, co bude v jeho silách. Ale v této věci s poutem jsme hodně bezradní."

"Pokud se ti s ním podaří promluvit, prostě mu řekni, že děláme všechno, co můžeme. A nedám na něj dopustit," řekla jsem co nejklidnějším hlasem, jaký jsem dokázala zvládnout.

Ambrose si povzdechl, vzal moje ruce do svých, sehnul se a podíval se mi do očí. "Vím, že je to náročné, Katie-Lou. A já vím, že při čekání šílíš. Ale Jules a já budeme mít k dispozici nejnovější informace." Usmál se. "Holka, viděl jsem tvůj výraz ve tváři, když ti to JB řekl, ale musím s ním souhlasit. To nejlepší, co můžeš udělat, je vyspat se, takže budeš připravena na cokoli, co se stane zítra."

Jeho slova působila jako kouzlo na mé napružené nervy a náhle se moje úzkost změnila v hlubokou únavu, že bych se nejradši stočila na schodech a usnula. Ambrose to poznal a zatvářil se soucitně. "Byl to dlouhý den," řekl. Opatrně mě objal. A díky bohu za to. Někdy ty francouzské lícní polibky prostě nestačily.

Pustil mě, hlasitě si odkašlal a zamnul si ruce, jako kdyby mohl náš žal přebít v dlaních. "Dobře, sestřičko," řekl. "Zavolám ráno." A byl pryč.

Vyčerpaně jsem klopýtala nahoru po schodech, myslela jsem na spoustu věcí, co by se zrovna teď mohly dít na zámku Loire Valley. Žaludek se mi úzkostně sevřel, a snažila jsem se přestat myslet na Vincenta spoutaného s čerstvě zmrzačenou Violette. Při té představě se mi udělalo špatně.

Musela jsem něco udělat. Mé myšlenky se vrátily k Branovi. Jako guerisseur revenantů byl jediný, kdo by mohl vědět víc než bardia o jejich tajemných obřadech. Mohl by být klíčem k tomu, co se děje. Znovu mu zavolám ráno, pomyslela jsem si, když jsem otevřela dveře.

Neuvědomila jsem si, že jsem vešla rovnou do léčky. Georgia a babička čekaly v obývacím pokoji: Georgia posmrkávala, když se probudila na pohovce, kde ležela zahalená v dekách. Babička vyskočila ze svého křesla. Stačil jí jediný pohled na mou tvář. Řekla: "Dobře, děvčata. Nechcete mi říct, o co jde? Georgie, tvrdíš, že tě napadl cizinec, a ty, Kate, přijdeš domů s červenou tváří a opuchlýma očima ve dvě dopoledne v době školy."

Georgia ignorovala babičku, v mžiku přešla místnost a vzala mě za zápěstí. Její obličej nabízel přehlídku barev: žlutá, červená a fialová, jedna tvář byla oteklá. "Našli ho včas?" zašeptala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama