3.kapitola - If I Should Die - část 2

28. září 2016 v 16:58 | AriaLissa |  If I Should Die
Zavrtěla jsem hlavou: "Ne." A odtlačila jsem pocity pryč, od té doby, co Vincentův hlas zmizel přes řeku - zoufalství jsem se snažila potlačit během posledních dvou hodin, abych vůbec zvládla mluvit a chodit. "Ach můj bože, Georgie." Vzlykla jsem a neviděla přes slzy, když mě objala. "Je pryč. Je opravdu pryč." Položila jsem jí hlavu na rameno a rozplakala se.


"Pojďme," řekla babička a odváděla nás ven z haly a do ložnice. Stále plačící jsem si svlékla šaty a oblékla si pyžamo. Babička a Georgia se usadily každá na jedné straně postele. Byl to pocit, jako bychom cestovaly časem zpět do předchozího léta: kdy jsem řešila, jestli znovu vidět Vincenta: babička a sestra mě ukliňovaly. Tohle ale bylo milionkrát horší. Tenkrát to bylo zlomené srdce, ale teď to bylo navždy.

Sklonila jsem se a vzlykla do mých dlaní, a ony my třely záda a hladily vlasy. Když jsem se trochu uklidnila, babička se zeptala: "Chystáš se mi říct, co se stalo, nebo ne?"

"Co jsi jí už řekla?" zeptala jsem se Georgie, která si masírovala svou pohmožděnou čelist.

"Všechno, co jsem řekla, bylo, že se stalo něco špatného a musíme být připraveni tě podpořit, až se vrátíš domů," odpověděla a dívala se přitom na babičku.

"Co se děje, Kate?" trvala na svém babička. "Chováš se jako kdyby někdo zemřel." Další vzlyk vybublal z mé hrudi a přikryla jsem si pusu dlaní. Babička zmateně přimhouřila oči.

"Musíme jí to říct, Katie," řekla Georgia. "Dědeček už to ví. A ty mě a babičku potřebuješ jako podporu."

"Mluv," přikázala babička tiše. A tak jsem začala. Od začátku.

Následující půlhodinu jsem strávila odhalováním příběhu mé babičce - pomalu a bez dramat. Snažila jsem se co nejméně šokovat. Babička se tvářila nejistě. Věděla, že jsem udělala něco špatného. Ale když jsem se dostala do bodu, co jsou Vincent a ostatní jeho přátelé zač, zvedla ruku, aby mě zastavila. "To není možné, řekla, tónem, který naznačoval konec diskuze. Holky, vy jste se zbláznily, pokud si myslíte, že něco takového existuje."

"Děda tomu věří, babi," řekla jsem. "To byl důvod, proč mi zakázal vídat se s Vincentem."

"Cože udělal?" vykřikla babička. "Kdy se to stalo?"

"Včera."

Na chvíli se zamyslela. "To musí být důvod, proč šel spát tak pozdě a vstal tak brzy ráno. Vyhýbá se mi. Byla bych schopná říci, že se něco děje." Její oči se setkaly s mýma. "Určitě nevěřil ani slovo. Není pověrčivý, proboha!"

Vzala jsem ji za ruku. "Vím, že je těžké tomu uvěřit. Polovinu času mám pocit, že žiju v nějakém zvráceném fantastickém románu. Ale, babi, zkus tomu já-tomu-nevěřím zkusit věřit aspoň na chvilku. Dovol mi to dokončit."

Zamumlala si pro sebe: "Ano, ano, vzpomínám si... Teď to dává smysl," řekla po chvilce, když si něco v mém příběhu spojila: můj rozchod s Vincentem, Vincentova reakce na Luciena, když jsme o něm mluvili.

Snažila jsem se přeskočit tu část, kde jsme s Vincentem zabili Luciena, ale Georgia si nemohla pomoct a babička se vyděsila. Její výraz byl směsicí šoku a rezignace.

"A teď... numa, že?" zeptala se. Přikývla jsem. "Mají Vincentovo tělo?"

"Měli Vincentovo tělo. Ale spálili ho."

Dostala jsem za sebe ta slova, aniž bych vzlykla, ale slzy mi stékaly po tvářích, když jsem viděla děs v babiččiných i Georginých očích.

"Ale jeho duch stále existuje? Můžeš s ním mluvit?" ptala se babička.

"Mohla bych zjistit, jestli se může dostat pryč od Violette."

"Vždycky jsem věděla, že je zkažená jako Munchkin," zamumlala Georgia.

"A co tvůj ďábelský ex-přítel?" pokárala ji babička. "Po Lucienově příběhu budeš mít štěstí, jestli ještě někdy půjdeš na rande!" Otočila se ke mně a povzdechla si. "Ach, Katie, já ani nevím, co říct."

"Ale věříš mi?" zeptala jsem se a sledovala její výraz.

"Nemůžu jinak, než věřit, že vy dvě jste blázni, nebo máte vymyté mozky. Nebo jste zdrogované," řekla tónem, který naznačoval, že by byla raději za jednu z těchto možností. "A Antoine o tom věděl?"

"Od včerejška," upřesnila jsem.

Babička si povzdechla. "Nedivím se, že ti zakázal vídat se s Vincentem."

Poklesla mi ramena, ale babička zvedla dlaň, varující mě, abych počkala. "Právě jsi mi řekla svůj příběh. Teď nech něco říct ty mě. Snažím se vymyslet, jak to formulovat, abych ti co nejméně ublížila."

"Co?" zeptala jsem se s uzlem v hrudi.

Dívala jsem se na babiččinu tvář, kterou běžela řada emocí: soucit, nerozhodnost a nakonec rozhořčení. Ale pak se podívala na můj mokrý a oteklý obličej a její bublina hněvu praskla.

"Ach, Katie," povzdychla si. "I když Vincent a jemu podobní jsou dobří, je to, jako bys mi říkala, že chodíš se Supermanem.. Kdo chce, aby jeho vnučka byla neustále ohrožována nepřáteli jejího přítele? Namísto pádu svého hrdiny, nemohu si pomoct, ale kéž bys milovala normálního kluka. Pěkného studenta, možná." Podívala se úkosem na Georgii. "Dokonce i chlapce z rockové kapely by bylo jednodušší přijmout." Georgii najednou hrozně začaly zajímat její nehty.

Babička mi zmáčkla rameno, vstala, pomalu vstala a odcházela. Zastavila se ve dveřích, založila ruce na prsou a na okamžik zavřela oči, jako by se snažila vymazat vše, co slyšela v poslední půlhodině. Poté je znovu otevřela, a když viděla nás s Georgií, jak tam sedíme, vzdychla.

"Za prvé, zavolám do školy a řeknu, že vy dvě zítra nepřijdete. To vám dá čas vypořádat se s tím, co se stalo a -" Podívala se Georgii "- budete se léčit."

"Za druhé, Katie, věřím tvojí historce, i když jsem ve svém životě nikdy neslyšela nic takového. Váš dědeček a já se budeme snažit mít pochopení, i když nebudeme souhlasit. Od teď Vincent a jeho přátelé mají v tomto domě otevřené dveře. Už se nebudeme skrývat. Jsme na tvojí straně a chceme ti pomoci s inteligentními a dobře informovanými rozhodnutími, ať už mluvíme o špatných nebo nemrtvých."

Při posledním slově nakrčila nos. Věděla jsem, že i když se snaží být nad věcí, je pro ni těžké to vyslovit. "Dobře, babi," slíbila jsem.

"Jsem tady pro tebe, miláčku. Tato rodina ví, co je to žal. Vždy ke mně můžeš přijít, já to pochopím."

Kývla jsem a babička se otočila k odchodu. O vteřinu později jsem slyšela, jak otevřela a zavřela dveře svojí ložnice. Její hlas byl slyšet i přes zavřené dveře. "Ano, vidím, že jsi spal, Antoine. Ale měl by ses probudit, protože si musíme promluvit."

Georgia a já jsme se na sebe podívaly, nemohla jsem si pomoct, ale i přes slzy jsem se usmála.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | E-mail | 28. září 2016 v 21:31 | Reagovat

Určitě pokračuj :)

2 Nika Nika | 29. září 2016 v 17:36 | Reagovat

Sto procentně pokračuj

3 Xxx Xxx | 30. září 2016 v 14:01 | Reagovat

Si myslíš, že někdo bude takovou kravinu číst?

4 AriaLissa AriaLissa | E-mail | Web | 1. října 2016 v 16:31 | Reagovat

[3]: Nikdo tě nenutí to číst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama