1.kapitola - Die For Her

2. října 2016 v 13:11 | AriaLissa |  Die For Her
Doufám že se bude kapča líbit. Podle odezev budu přidávat další.




Když jsem ji poprvé uviděl, bylo to jako riziko přeskoku.

Vince a já jsme šli po nábřeží, a tam jsme ji uviděli: dlouhé vlasy jí šlehaly okolo obličeje, když stála na okraji dlážděného chodníku a dívala se na vodu, pouhých pět stop nad ní. Seina byla ochladlá od zimního deště, takže i kdyby skočila, voda mohla skrývat nebezpečné proudy.


Zamířili jsme k ní, moje ruka se dotkla její paže. Předal jsem do ní svůj klid, to byla jedna z našich revenantských mocí (nebo, jak nás Ambrose rád nazýval - nemrtvý strážní andělé se špatnou OCD). Ale dříve, než jsme ji dostali, se otočila a odešla, zamířila k jedné z kamenných laviček na hrázi, kde zkroutila nohy až k hrudi a objala je rukama. Zůstává, objímající sama sebe, houpající se tam a zpět, a hleděla slepě přes řeku se slzami klouzajícími po tvářích, nás si ani nevšimla, jak jsme prošli kolem ní.

"Co si o tom myslíš?" zeptal jsem se Vincenta, který si dal šátek přes ústa a nos, protože bylo chladné lednové počasí.

"Nemyslím, že skočí," odpověděl. "Ale pojďme se podívat pod most, abychom se ujistili."

Kráčeli jsme bok po boku, až jsme se dostali k Carrouselskému mostu. Dokonce i bezdomovci, kteří pod ním pravidelně spali, tu nebyli. Toto je jeden z nejchladnějších dnů ze zaznamenaných. Přinejmenším od doby, co jsem se před sto lety přestěhoval do Paříže.

My jsme dobří revenanti, zvaní bardia, a ti jsou předurčeni chránit lidi, jejich předčasné smrti - sebevraždy, vraždy nebo nehody. Naše práce je rozhodně snažší v tomto počasí, skoro jako bychom stáli uvnitř. Ale i nemrtví mohou cítit chlad.

Většina z naší práce bylo zachraňování lidí z ulic a dostat je pryč předtím, než začnou trpět omrzlinami nebo než zemřou. Soudě podle jejího oblečení a hygieny tato dívka nějaký domov má. Je dost hezká stejně jako moje ostatní dívky ze seznamu. Nicméně, bít někoho, kdo pláče není můj styl.

Takže jestli to není bezdomovec, proč je tady, na osamělé procházce u řeky v mrazu?

Potvrdili jsme si, že pod mostem nejsou žádní opozdilci, a pak jsme se podívali zpět na most. Zjistili jsme, že lavička je prázdná. O několik yardů dále jsem dívku viděl lézt po schodech do úrovně ulice. Nikdo jiný tu nebyl, a tak jsme ji následovali z bezpečné vzdálenosti, připraveni na běh, jestli zamíří k mostu. "Ambrose, použij předvídavost - vidíš ji skočit?" zeptal jsem se.

Vidím. Slovo se objevilo v mé mysli vyslovené Ambrosovým hlubokým barytonem. Ale chystá se rozběhnout až na Rue de Bac.

"Měli bychom ji následovat," řekl jsem Vincentovi. "Chová se dost bizarně, zaslouží si několik minut pod dohledem."

"Souhlasím. Mohla by třeba skočit pod auto- něco s ní zřejmě není v pořádku."

"Třeba je to špatným rozchodem," odpověděl jsem. "To se někdy stane, když lidé získají dojem, že vztah je vážný. Pocity přijdou k úrazu. Zlomené srdce. Někteří lidé se nikdy nepoučí. Nechápej to vážně. Je to moje pravidlo číslo jedna." Mnul jsem si ruce a dýchnul na ně, snažící se, aby dech pronikl srkrz mé vlněné rukavice. "Z mých prstů jsou rampouchy. Pojďme zpět k La Maison."

Srabe, posmíval se Ambrose.

"Hele, pokud nemáš tělo, měl bys souhlasit se mnou, blbečku," řekl jsem a uslyšel jsem smích. Vincent tomu nevěnoval pozornost a zrychlil tempo. Podíval jsem se dopředu a všiml si, že se dívka rozběhla.

Sledovali jsme ji, byla mezi námi vzdálenost asi půl bloku. Nebyl žádný provoz, a my jsme na sebe nechtěli poutat pozornost. Vběhla na Rue De Bac, prošla přes bulvár Saint-Germain, a nakonec doleva na náměstí, kde jsou staré, mohutné bytové domy seskupené kolem starého parku.

Šla k jednomu z nich a otevřela dveře. Ohlédla se. Vincent a já jsme šli bok po boku na Rue De Bac s hlavami skloněnými tak, aby nám neviděla do tváře.

Ale já ji viděl. Takový výraz už jsem během své 'práce' viděl mnohokrát. Ona trpí velkým smutkem.
Přivřeli jsme oči a po mém tipu jsme zahnuli doleva. K domovu. Chápe a tak jsme šli jsme na konec bloku, kde jsme se obrátili nazpět k La Maison. Není to jako kdybychom si mohli navzájem číst myšlenky. Ale když se s někým přátelíte více než půl století, rozpoznáte každé jejich gesto. Jsme jako staří manželé. Slova jsou téměř zbytečná.

Chvíli jsme šli v tichosti, v pozoru, kdybychom viděli něco, co je v nepořádku. Ambrose neměl co dělat a zpíval píseň Louise Armstronga přímo do mé˝ho mozku, pravděpodobně se na mě naštval. "Kdo dnes bude ta šťastná dáma?" zeptal se Vincent a naťukal do bezpeč˘tnostního panelu kód. Brána se pomalu otevřela.

"Quintana," zareagoval jsem.

"Je odtamtud?"

"Z New Yorku, myslím, tak nějak. Tady dělá umění."

"Blondýna?" zeptal se.

"Ne," odpovídám. "Tmavé vlasy s modrým melírem. Alternativní chick."

"Zní to jako tvůj typ," zažertoval Vincent. Oba víme, že nemám konkrétní typ. 'Ženy' jsou můj typ.
Jak jsem řekl. Jsme jako staří manželé, potřebujeme jen pár slov. Ale nemohli bychom být odlišnější. Vincent přestal randit před desítkami let, ne že by toho předtím měl hodně. "Jaký to má smysl?" zeptal se. To bylo kolem roku 1980, a letošní kytice Parisiennes brala dech.

"Jaký to má smysl?" zvolal jsem. " Jsou krásné. A měkké. A krásně voní. Co myslíš tím - 'jaký to má smysl?'"

"Můžeme jít daleko, a pak musíme zmizet z jejich života. Nestojí to za to, pokud se nemůžeme ani přiblížit," povzdechl si.

"Promiň, ale já se potřebuju pravidelně přibližovat!"

"Nemyslím takhle," odpověděl. "Já mluvím o emocionální blízkosti. A proč vystavit riziku nás všechny kvůli dívce, se kterou se chystáš strávit jen pár nocí?" Jeho výraz byl plochý. Bezcitný. Ale věděl jsem, že cítí bolest.

"Člověče, nikdo by neporovnával s Hélène. Je to už sedmdesát let, co jsi viděl, jak ji zavraždili nacisti. Akceptuj, že tvoje první láska je největší, a všechny ostatní budou druhé. Ale druhá je lepší něž vůbec nic."

Moje argumety na Vincenta skoro pokaždé zabíraly. V případě, že se nebude bavit s lidmi, jedinou další možností jsou revenanti. A my víme, že všechny francouzské revenantky jsou jako naše sestry. Revenanti občas padnou jeden za druhého. To se stává. Ale prostě se to nestalo Vincentovi nebo mě. Až do příštího shromáždění pravděpodobně neuvidíme žádné nové bardia krásky.

Což je pro mě v pořádku. Proč se spokojit s jinou dívkou, když jich můžete mít hodně? To je dobré motto, usoudil jsem. Práce u nápojů, přátel a žen. A ne tolik nepřátel. Ale naše situace ve Francii je stabilní. Podobný počet Numa a bardia. Dobro a zlo v posledních několika letech dosáhlo rovnováhy.

Což znamená, že mám čas si hrát.




Co myslíte, kdo je Smutná dívka?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | E-mail | 26. října 2016 v 9:39 | Reagovat

Budeš pokračovat?? Mě se to moc líbí.

2 AriaLissa AriaLissa | E-mail | Web | 26. října 2016 v 9:54 | Reagovat

[1]: Když bude zájem, tak určitě. :-)

3 Nemessis Nemessis | Web | 3. ledna 2017 v 1:13 | Reagovat

Moc se mi to líbí ;-)

4 Mia Mia | 10. ledna 2017 v 21:19 | Reagovat

Jsem hrozně ráda, že to překládáš <3
Sama bych u toho strávila věčnost...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama