4.kapitola - If I Should Die

1. října 2016 v 17:54 | AriaLissa |  If I Should Die
Můj spánek byl tak lehký, že jsem slyšela každé vrznutí v našem starém domě a každé auto, které jelo na Rue De Bac. Moje mysl sklouzla do nostalgického snu o Brooklynu a mých rodičích, byla jsem na půli cesty zase slyšet Vincentův hlas. Když jsem se probudila, cítila jsem se, jako bych nespala vůbec, ale hodiny ukazovaly jedenáct dopoledne. Ležela jsem na posteli a zírala do stropu, neschopná - ne, nechtěla jsem se pohnout.


Zdálo se, že události předchozího dne se staly v jiném životě jiné dívky. Ale sotva před čtyřiadvaceti hodinami jsme se moje sestra a já střetly s Violette na vrcholu Mortmartru. Včera jsme objevili její plán ovládat numa jako vůdce a svrhnout francouzské revenanty, s pomocí Vincenta k dosažení svého cíle.

Ona ho uvedla v omyl na temnou cestu. Strávil několik měsíců absorbováním zlovolné vražedné numa energie, aby odolával nutkání zemřít. Pro mě. To ho oslabilo, k Violettinu názoru, že ho může snadno chytit a zabít ho, kdyby střemhlav nevtrhla do naší šarvátky a smrti v propasti. Smrt pro Vincenta nebyla trvalá. Ale jeho tělo bylo spáleno.

V prostoru uvnitř mého srdce, postupně, v průběhu posledních devíti měsíců, si Vincent zabral obrovské místo a to bylo náhle prázdné. Zbytek mé lásky náležel rodičům, sestře, prarodičům, mé vášni pro umění, knihy a filmy, to všechno stálo stranou, odmítající zaplnit dutinu po zmizení mé lásky. Jak by ho mohlo něco - nebo někdo - nahradit?

Plakala jsem. Cítila jsem to. A jak jsem tam tak ležela, cítila jsem ohnivé odhodlání začít zaplňovat prázdnotu. Odhodlaná ujistit se, že to, co zbylo z Vincenta - 'zbloudilá duše,' jak to Gaspard nazval, bude v bezpečí.

Opatrně jsem se posadila a trhla sebou, jak jsem ucítila bolest v prostřední a horní části hrudníku: smutek a klíční kost, obojí způsobeno Violette. Sáhla jsem po mobilu. Viděla jsem textovku od Ambrose, kterou mi poslal ani ne před půl hodinou. Dychtivě jsem ji rozklikla, ale moje srdce pokleslo, když jsem si ji přečetla.

Jen tě kontroluju. Žádné novinky. Jules se stále v zámku snaží spatřit Vina. Vydrž, K-L.

Chystala jsem se položit mobil zpět, když jsem si všimla, že mi někdo v noci volal, ale nezanechal žádnou zprávu. Poznala jsem číslo. Byl to Bran.

Vmžiku jsem byla vzhůru a venku z postele. Nervózně jsem stála a mlela prsty u nohou. Hned jsem volala zpět. Hovor spadl rovnou do hlasové schránky. "Brane, to jsem já, Kate. Vím, že jsi mi v noci volal. Zavolej mi zpět."

Zkontrolovala jsem obvaz a po kontrole kuchyně jsem našla vzkaz na lístku od babičky, šla jsem do koupelny a opláchla jsem si tvář studenou vodou. Přiklonila jsem se blíže k zrcadlu, jemně jsem se dotkla oteklého místa pod očima. Vytáhla jsem korektor, šla jsem pracovat a snažila se vypadat normálně. O pár minut později jsem šla po špičkách do Georgiiny ložnice, kde jsem se zastavila a pozorovala, jak chrápe a jemně jsem ji popíchla.

"Georgie. Vstávej."

"Co... Jdi pryč," zamumlala, otevřela jedno oko a přetáhla si polštář přes hlavu.

"Georgie, je skoro poledne. Dědeček je v galerii a babička šla ven. Potřebuju, abys se mnou někam zašla. Ale musíme odejít, než se vrátí, nebo bude chtít vědět, kam jdeme."

Jen tam ležela, skrývající se pod přikrývkou, tak jsem do ní znovu šťouchla. Nakonec se posadila a odhodila polštář na podlahu. "Co je s tebou? Nevidíš, že jsem těžce zraněná?" S očima stále zavřenýma zvedla bradu, aby ukázala svou tvář. Její pestrobarevné modřiny se sloučily do půlměsícových tmavě fialových a černých, pod očima a na jedné tváři byla oteklá jako jablko. Moje sestra vypadala jako boxer po knockautu. Nebo zápasník, nebo jako mýval.

Mé srdce se sevřelo, když jsem ji viděla takhle potlučenou, ale já věděla, že její zranění byla jen povrchová. A v sázce byly mnohem více důležité věci. "Georgio, potřebuju, aby jsi se mnou šla najít Brana. Mohl by mít odpovědět na to, co se děje s Vincentem."

Mrkala několik sekund ne zrovna dívčím způsobem, protože měla slepené oči. "Myslím, že jsem slepá," zasténala. Podala jsem jí z jejího prádelníku hadřík, ona si otřela obličej a zamžourala na mě. Jakmile uviděla můj vážný výraz, byla ve střehu. "Je mi líto, Kate. Zapomeň na mě. Jaký je plán?"

"Vzpomínáš si, jak jsem mluvila o guerisseurech? Léčitelech, co se zabývají revenanty? Potřebuju, abys šla se mnou do Saint-Ouen najít jednoho z nich."

Stiskla si kořen nosu, aby se probudila. "Dobře. Ale je pátek. Školní den."

"Babička volala do školy, aby jim řekla, že nepřijdeme, pamatuješ?"

"To je pravda," řekla Georgia, stále si držela nos. "Takže se budeme plížit ven..."

"Babička je pryč. Necháme jí zprávu, že jsme šly na chvíli na vzduch."

Pustila svůj nos a podívala se na mě. "Chystáme se jí nechat vzkaz, že její dvě vnučky, které se včera zapletly do bitvy mezi nadpřirozenými bytostmi, z nichž jedna má hodně zranění a druhá, jejíž přítel byl zabit, šly bez doprovodu ven..."

"Lovit člena starobylého rodu léčitelů za účelem získání informací zachránit ducha svého mrtvého přítele."

Koutky úst mé sestry se stočily. "Pravda. Jdu." Vyskočila z postele a začala ze skříně vytahovat šaty. "Co budeme dělat, když na ni venku narazíme?" zvolala zpod košile, kterou si přetahovala přes hlavu. Trhla jsem sebou, když jsem viděla modřiny na jejích žebrech, kam ji Violette kopla. Nebylo to tak zlé, jako zhmožděniny a otok na obličeji, ale ignorovala je, když se na mě usmála.

"No, řekneme jí, že jsme šli pro chleba," odpověděla jsem.

"O tom by neměla pochybovat. Bagety nebo smrt!" Georgia zajásala a vyběhly jsme, než se babička mohla vrátit.

Byly jsme na půli cesty přes město, když jsem si uvědomila, že jsem doma zapomněla svůj telefon. "Mám můj," řekla Georgia a poplácala kapsu svého kabátu.

"Jo, ale Ambrose mi měl dát vědět, jestli se něco stalo." Moje hruď se stáhla úzkostí. Dnes nebudeme moci být v kontaktu.

"Zavolej mu," nabídla mi Georgia a podávala mi svůj telefon.

"Ne, to je dobrý. Jsme tady," řekla jsem a ukázala na zatemněný obchod Le Corbeau.

Georgia se pochybovačně podívala na staré dřevěné dveře se znamením havrana. "Jsi si jistá, že to místo bylo vůbec někdy otevřené? Vypadá to středověce," řekla a přitáhla si kabát těsněji k tělu.

Zaklepala jsem na okno dveří, ale bylo jasné, že tam nikdo není.

"Je to obrovský zub?" zeptala se Georgia a naklonila se blíže.

"Je to přežitek. Je to pravděpodobně něco ze svaté mrtvoly," odpověděla jsem a tvrdě zatlačila na kliku dveří. Byla jsem překvapena, když se hladce otevřely. "Vždyť není zamčeno!" zvolala jsem a překročila práh.

"Proč by zamykali?" zeptala se Georgia a následovala mě dovnitř. "Kdo by kradl... Růženec z osmnáctého století, pravý plátek růže uvězněný uvnitř českého křišťálu?" Četla značku a pak nedbale upustila korálky zpět na jejich místo. "To je prostě divný. Bože, opravdu by to tu měli vyčistit. Prachu je tu tolik, že bychom mohli dostat astma."

Přešly jsme hlouběji do temné místnosti, těsným prostorem plným dávných do pasu vysokých soch světců s noži u jejich hlav a vitrín. Parkety zaskřípaly. Zaslechla jsem ránu. "Pšš!" zašeptala jsem Georgii. "Slyšela jsi to?"

"Ach můj bože," zašeptala, její oči se poplašeně rozšířily. "Mají žalář."

Rány začaly znovu: tři údery přimo pod našima nohama. Znělo to, jakoby někdo vyklepával mayday kód na stropě místnosti pod námi, jako někdo, kdo potřeboval pomoc. Mohla to být jen jedna osoba.

"Rychle!" běžela jsem ke dvěřím, které vedly k zadnímu schodišti. Místo toho, abych šla nahoru do bytu, kde jsem se setkala s Gwenhaël, vydala jsem se směrem k rezavým dveřím, které se se zaskřípáním otevřely, jak jsem do nich bokem strčila.

Vešla jsem do sklepa s nízkým stropem a zatuchlým, prohnilým vzduchem. V jednom rohu byla dveřní oblast potažená drátěným pletivem a chráněna kódem. Za tím byly stohy krabic, pravděpodobně plných nějakých cenností, ostatní byly uloženy v obchodě. A vedle boxů, s roubíkem a svázaný na židli, seděl Bran.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Síma Síma | 5. října 2016 v 22:19 | Reagovat

Ahoj, prosím Tě,  určitě pokračuj v překladu. Jsem moc ráda, že mám šanci  přečíst si třetí díl. Moc děkuji, jsi úžasná.

2 AriaLissa AriaLissa | E-mail | Web | 6. října 2016 v 14:55 | Reagovat

[1]: Děkuji, překládám ráda a budu ráda za jakékoliv odezvy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama