5.kapitola - If I Should Die - část 1

7. října 2016 v 14:43 | AriaLissa |  If I Should Die
"Jsi v pořádku?" zaječela jsem a sprintovala ke dveřím klece.

Bran zavrtěl hlavou, jeho postava se třásla, měl na tváři modřiny, jedno oko tak oteklé, že to byla jen štěrbina. Jeho tvář byla mokrá od slz a potu, ústa měl zavázaná, hlasitě popotahoval nosem, aby mohl dýchat.

"Ach, Brane!" řekla jsem s hrůzou.


Nějak se mu podařilo zvednout násadu od koštěte, kterou tloukl do stropu, když slyšel Georgii a mě, když jsme byly nahoře. Teď ji pustil a rána proťala ticho.

"Víš, kde je klíč?" zeptala jsem se a škubla za visací zámek.

Opět zavrtěl hlavou.

"Dobře, zkusíme najít něco, s čím ho zlomíme. Georgio?" Moje sestra nehnutě stála a vykulenýma očima hleděla na Brana. "Pomoz mi najít něco těžkého," řekla jsem. Vyskočila do akce a našla obrovský bronzový svícen opřený o zeď. "Výborně," pochválila jsme ji a pomohla jí ho táhnout po podlaze ke kleci.

"Dej si to pod pravou ruku," pokynula jsem a zvedla druhý konec. Trhla jsem sebou, předmět poslal vlnu bolesti do mé klíční kosti. "Musíme bouchnout do zámku - z boku. Nemyslím, že můžeme zlomit visací zámek, ale kruh ke kterému je připojený vypadá docela rezavě. Pojďme na to."

Jak jsme odpočítávaly kroky, mé oči se setkaly s Branovými a viděla jsem v nich lítost, když se díval na svícen. "To je opravdu drahý kus, že?" zeptala jsem se a nemohla potlačit nervózní úsměv.
Smutně přikývl a pak pokrčil rameny. "Teď!" vykřikla jsem a s Georgií jsme se rozběhly k zámku s cílem rozbít ho. Zámek se ani nehnul, ale ze svícnu upadl dekorativní bronzový list. Bran sebou trhl.

"Zkusíme to znovu," řekla jsem, upravila si svůj obvaz pod košilí a opatrně jsem se dotkla svého ramene. Následně jsme se nakrčily, rozběhly jsme se k zámku a plnou silo do něj praštily. Kruh se rozbil na kousky. Visací zámek spadl s kovovým cinknutím na zem a dveře se otevřely. Spěchala jsem dovnitř a přestože to byl Bran - vypadající jako strašák - jsem ho rychle objala, než jsem zkontrolovala jeho pouta.

Útočníci použili černou lepicí pásku na ústa, stejně jako kolem zápěstí, hrudníku a kotníků. "Nechci ti ublížit," řekla jsem.

Obrátil oči v sloup a přikývl, jako by chtěl říct jen do toho.

Dostala jsem se pod pásku nehtem a na tváři ji trochu odloupla, a pak jsem ji se zaťatými zuby strhla jedním rychlým pohybem. Branovi poklesla čelist a zalapal po dechu, po tváři mu stekly slzy bolesti a úlevy. Bojoval s pouty, kterými byl přivázán k židli, ale držela pevně. "Musíš si pospíšit, dítě," nabádal mě. "Už jsou pryč několik hodin. Mohli by se vrátit každou chvíli."

"Kdo jsou 'oni'?" zeptala jsem se naklonila se blíž k němu, abych ho slyšela, protože sotva mluvil.
"Numa. Drží mě tady, dokud mě jeden malý starověký nemá přijít vyslechnout."

Malý starověký? pomyslela jsem si, a pak mi to došlo: "Počkej! To jako, že sem přijde Violette?"

"Ano." Bran se snažil, aby nepodlehl panice, ale naléhavost v jeho hlase nenaznačovala strach.

"Myslíš, že bys mohla..." Zvedl spoutaná zápěstí.

"Rychle, Georgie. Najdi něco ostrého," vřískla jsem.

"Už se stalo," oznámila. Otočila jsem se a viděla ji s malou plastovou frézovou krabičkou. Vyndala ven čepel a podala mi ji.

Během několika minut stál Bran na nohou, které se mu slabě třásly a třel si hubené paže. "Mé brýle," zachraptěl. "Spadly mi."

Zahlédla jsem jeho silné brýle pár kroků od židle, zkroucené a popraskané. Snažila jsem se je ohnout zpět na své místo a pak jsem mu je podala. I když sotva viděl, jakmile je měl na obličeji, zdálo se, že se změnil z poraženého v sám sebe.

Udělal jeden krok ke mně a pak se zhroutil zpět na židli.

Vrhla jsem se mu na pomoc. "Myslíš, že budeš schopen jít?"

"Obávám se, že asi ne," odpověděl. "Asi budu potřebovat tvou pomoc."

"Měli bychom tě dostat do La Maison," řekla jsem, přehodila si jeho paži přes rameno a vytáhla ho do stoje. Georgia nám podržela dveře a my dva jsme vybelhali ven z klece. "Měl bys tam být v bezpečí, přinejmenším..." začala jsem, ale než jsem stihla dokončit myšlenku, zaslechli jsme, jak se otevírají a zavírají přední dveře obchodu, a vrzání, jak někdo přešel po dřevěné podlaze přímo nad našimi hlavami.

"Neočekával jsi žádné zákazníky, nebo ano?" vyjekla Georgia, oči jako talíře.

"Rychle, támhle!" šeptal Bran, kývl přes pokoj k místu, kde byly malé kovové dveře, velké tak jako dítě. Byly v dolní části kamenných schodů. Georgie se přesunula na druhou stranu a táhly jsme ho ke dveřím. Vylovil klíč z výklenku ve zdi a strčil ho do starého zámku.

Nad námi někdo promluvil. Okamžitě jsem ten hlas poznala. "Kde je?" zeptala se Violette. Ozvala se rána, jak se zadní dveře zabouchly a kroky po schodech.

"Pro lásku boží, ať se ty zatracený dveře otevřou!" zasyčela Georgia, jak Bran vrtěl klíčem v zámku. Dveře se otevřely a my se sehnuli do nízkého vchodu do temného prostoru. Měla jsem dost času, abych zahlédla odraz tekoucí řeky vedle nás, než se Bran otočil, aby zamkl dveře. Okamžitě nás obklopil zápach něčeho kyselého a také jsme slyšeli zvuk tekoucí vody.

"Vezmi tu tyč a zablokuj s ní dveře," řekl mi Bran, přesunul svou celou váhu na Georgii, což trochu ovlivnilo její rovnováhu. Bylo tu dost světla, které prosvítalo škvírami mezi dveřmi a jejich rámem, takže jsem zahlédla těžkou železnou tyč položenou výše. Vzala jsem ji a položila ji do držáků na obou stranách dveří.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama