7.kapitola - If I Should Die - část 2

12. října 2016 v 22:48 | AriaLissa |  If I Should Die
"Není to vtip," řekla jsem. "Je teď s Jean-Baptistem a Gaspardem a s námi se sejde později."

"Do prdele," odpověděla Georgia a odsunula talíř.

"Sotva ses těch lasagní dotkla," pokáral ji tiše Arthur.

"Nemám už hlad." Georgia se objala pažemi a vypadala nervózně.

Charlotte změnila téma. "Geneviève a já jsme mluvily o návštěvě Paříže už od vaší návštěvy."


Bylo to ani ne před týdnem, uvědomila jsem si s úžasem. Ani ne před týdnem jsme s Vincentem byli na jihu Francie, dívali se na oceán a mluvili o naší budoucnosti. Pouhých šest dnů před vysvětlením, temnou cestou směřující ke mně a jeho plán zabíjet numa s cílem odolat umírá. A teď je pryč.

Jeanne se přiblížila z místa, kde připravovala zásoby pro mojí babičku a dala mi pevný a láskyplný polibek na obě tváře. "Taky si s námi dáš lasagne, že ano, Kate?"

"Já opravdu nemám hlad. Díky, Jeanne," řekla jsem.

"Nesmysl," odpověděla. Vzala talíř, naložila ho kouřícími mazlavými těstovinami a položila ho přede mě.

"Nikdy neříkám Jeanne ne," zamumla Ambrose, přičem si ukousl velké sousto topinky s česnekem. "Zejména ne jednomu z jejích italských babičkovských receptů. Ne že by se urazila. Ona to prostě bere jako výzvu. Sleduj mě." Ukázal na prázdný talíř. "Jeanne, lasagne byly výborné. Jsem tak plný, že si ani nedokážu představit, že bych snědl další sousto."

"Nebuď směšný," řekla a položila na stůl pánev a položila před něj velký kus. "Se všemi těmi boji, které budete bojovat, budete potřebovat všechny kalorie, které můžete získat."

Ambrose zvedl obočí a v triumfu se na mě usmál a pak se podíval přes stůl směrem k Geneviève.

Ale ne, pomyslela jsem si. Vypadalo to, že se Ambrose nedostal z jeho náklonnosti k nedávno ovdovělé revenantce. Což musí Charlotte lámat srdce. Podívala se na své jídlo a předstírala, že si nevšimla Ambrosova toužebného pohledu.

"Jak se má Charles?" zeptala jsem se ve snaze ji rozptýlit.

"Je v pořádku," řekla a její tvář se rozjasnila při pomyšlení na své dvojče. "Myslím tím, že jsem ho neviděla od té doby, co utekl do Německa, ale mailuje nebo volá téměř každý den."

"Dostali GPS sledování navzájem pro jejich mobily," přidala se Geneviève s úsměvem.

Charlotte obrátila oči v sloup. "Díky, že všichni vědí o naší smutné dvojčecí spoluzávislosti," zasténala, ale usmála se. "Je úžasné, jak moc se změnil za tak málo času," pokračovala. "Vždycky mluví o svých pocitech, o ,svém osudu' a jak co tady na zemi dáváme lidstvu. On a jeho němečtí spříznění šli ráno pracovat pro nějaký druh duchovního horského útočiště."

Klepla na displej svého mobilu a zamžourala na digitální mapu zobrazující Francii a Německo vedle sebe. Paříž byla označena blikajícím červeným světlem a nad Německem se táhla zelená linka, mířící na západ z Berlína a končila s blikajícím otazníkem někde na západě. "Nemá tam signál, proto se tu neukazuje."

"Ano, řekla bych, že je to docela roztomilé," řekla jsem s ironickým úsměvem.

Charlotte mě hravě šťouchla loktem. "Ach, přestaň. Nikdo dvojčata nedokáže pochopit. To je jedno," řekla a schovala telefon do kapsy jejího svetru.

"Malé občerstvení pro vaši babičku a muže," řekla Jeanne a vyřítila se z kuchyně se zásobníkem na čaj.

Všichni se ponořili do reflektivního mlčení a zaměřili se na Jeannino lahodné jídlo, doku se o pár minut později nevrátila. "Nějaká zpráva?" zeptala jsem se.

"Vaše babička se na pohled drží dobře. Netvářila se, že by měla nějak velkou radost, ale poslouchala, co Jean-Baptiste a Gaspard říkali," řekla Jeanne, upravujíc si zástěru.

"Což bylo..." pobídla jsem ji.

"Navrhli nějaký plán, kdy ty i tvoje sestra byste byly doprovázeny všude, kam byste šly," reagovala věcně a pak se obrátila, aby něco zkontrolovala v troubě.

Georgia já jsme pocítily strach.

"Já vím, že čekáme na Jean-Baptista, aby nám dal instrukce," řekl Arthur, přesunujíc svou všetečnou pozornost od mé sestry. "Ale ty můžeme získat, až domluví s madam Mercierovou. Nemám pochyb o tom, že nás pošle na průzkumnou výpravu, když mu řekneme, že Henriho tým ztratil Violette."

Stojící dal talíř na pult, Ambrose se naklonil k Jeanne, a vzal ji za ramena. "Žádný dezert?" zeptala se.

Ambrose si oběma rukama poklepal na břicho. "Ne, nemůžu, Jeanne. Musím si dávat pozor na figuru." Rozchechtala se, když zamířil ke dveřím. "Musím si trochu zatrénovat, jen na chvíli. Souboj, kdokoli?" zavolal.

"To je pozvánka, které nemohu odolat," odpověděla Charlotte, poděkovala Jeanne za jídlo a následovala Ambrose ven ze dveří.

"Jsem pro boj!" zvolala Geneviève a Arthur se k ní připojil.

"Budu se dívat," zamumlala Georgia, bledší než obvykle. Usmála jsem se. Bylo to přesné, že se bude skrývat tak dlouho, jak to bude možné, než aby čelila babiččinu hněvu.

"Nechte nádobí, drahoušci, a jděte upustit páru," řekla Jeanne a zamávala odcházejícím od stolu.

"Budu tam hned," zavolala jsem. Stále jsem zkoumala své lasagne a pokoušela se přesunout kousky po talíři tak, aby si Jeanne myslela, že jsem jedla.

"Já to vidím, mon petit chou," řekla, i když u dřezu stála zády ke mně.

Položila jsem vidličku na stůl. "Průšvih," odpověděla jsem.

Otočila se a její rty se zkroutily v soucitný úsměv. "Víš co? Něco pro tebe mám. Něco, co by ti mohlo být v těchto těžkých dnech útěchou."

Vzala mě za ruku a odvedla mě do jejího pokoje dole v hale. Byl to pokoj, který používala pouze někdy, ve vzácných případech, kdy potřebovala zůstat přes noc, a já ještě nikdy nebyla uvnitř.

Přešla po podlaze po koberci, rozsvítila nabíranou lampu a zvedla věc ležící vedle ní. Vrátila se a položila mi ho do rukou. Byl to medailon ve tvaru srdce, vyrobený z křišťálu a stříbra.

Pohladila jsem malý přívěsek prsty. Do stříbrné části byly vyryty květy. Přejela jsem prstem po jemně drážkovaném kovu. "Pomněnky," řekla Jeanne a mě připadalo, jako by mi ledová ruka pevně sevřela srdce. Vincentovo tělo zmizelo, ale já bych na něj nemohla zapomenout. Nebo sand ano? Mohl by jeho obličej zmizet z mé mysli stejně jako rodiče, a měla bych už jen fotografie?

Podívala jsem se na krystalovou část medailonku. Přes průhledné sklo jsem spatřila cosi tmavého uzavřeného uvnitř a tak jsem ho položila na světlo. Byl to uzavřený pramínek černých havraních vlasů.





Co myslíte, čí jsou vlasy v přívěsku?
Pokud tu budou alespoň tři komentáře, brzy zveřejním další.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lucka lucka | 13. října 2016 v 13:47 | Reagovat

Díky!! Díky!! Díky!! Snad další kapitolu vydáš co nejdřív 8-)  8-)  8-)  8-)

2 Síma Síma | 13. října 2016 v 21:26 | Reagovat

Ahoj, jsi vážně úžasná. Moc děkuji, nemohu se dočkat další kapitoly :-D

3 Kikča Kikča | 16. října 2016 v 18:25 | Reagovat

Ahojky, je to napínavé, nemohu se dočkat další kapitoli. Děkuji :-D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama