8.kapitola - If I Should Die

16. října 2016 v 20:35 | AriaLissa |  If I Should Die
Dárek k počtu 1000 návštěv. Gratuluju, ty, co jsi tu byl jako tisící člověk. Tato kapitola je věnována právě tobě. Hezké čtení.


"Je to Vincentovo?" vydechla jsem.

Jeanne přikývla.

"Kde jsi to vzala?" ohromeně jsem obracela podivný medailonek v ruce.

"Medailonek je z Gaspardovy kolekce Memento Mori," odpověděla Jeanne. "Řekl, že ti to můžu dát."

"Ne tohle," řekla jsem a ukázala na vlasy uvězněné uvnitř křišˇťálu. "Proč tam jsou Vincentovy vlasy?"

Jeanne se na chvilku zamyslela a pak řekla: "Bude jednodušší, když ti to ukážu." Ukázala na rohový stůl, který měl krásně vytvořený stříbrný design, smaltované krabičky a svíčky v jednoduchých cínových držácích.

"To je rituál, který mě naučila moje matka, když jsem převzala její místo. Praxe její matky, kterou prošla. Vždycky jsme cítily zvláštní zodpovědnost za naše revenanty. Hned se cítím lépe, když máme nějaké slovo v jejich přežití. Nejsem náboženská žena, Kate. Ale počítám každý den svých svěřenců."

Vzala malou krabičku ze stolu a otevřela víko. Červené vlasy v ní ležely na bohaté modré sametové podšívce. "Charles," vydechla jsem.

"Nedávno jsem o něm hodně přemýšlela," řekla Jeanne smutně a potřásla hlavou. "Pokud někdy vůbec kluk potřeboval, aby se za něj zapálila svíčka, je to práve teď." Dotkla se krabičky s listovou modro-zelenou mozaikou. "To je Vincentovo," řekla. Vzala jsem si ji a otevřela víko, ale nic v ní nebylo.

"Teď, když jsem ti dala můj malý Vincentův token, očekávám, že převezmeš mé motliby pro jeho vlastní dobro a blaho," řekla Jeanne.

"Samozřejmě," slíbila jsem.

Spokojená kývla k zadní straně stolu, kde vedle sebe a na sobě bylo několik desítek krabiček. "I když jsou pryč, nejsem schopna se zbavit jejich krabiček. Ani moje matka, nebo dokonce její."

Zachvěla jsem se. Tyto krabičky musí představovat Jean-Baptistovy revenanty, kteří byli zničeni rukou numa.

"Vincent je stále tady na zemi, zlato," řekla, "i když jen jeho duch. Musíš být statečná."

Jeho duch. Tato slova, spolu s Jeanniným soucitným výrazem zlomeného srdce, odešla domů se skutečností, že tato kadeř vlasů tvoří jediné tělesné pozůstatky Vincenta. Nyní byl duch. Nepodstatný. Jaká by byla budoucnost pro dívku a ducha? Velký prázdný prostor v mé hrudi bolel, a bude bolet dál, dokud se ho nebudu moci znovu dotknout. Což se nikdy nestane, protože je pryč, připomněla jsem si.

Není to to, co se mi Vincent snažil říct, když zmizel? A měl pravdu... Až na to, co řekl nakonec: ,Budu vždy nablízku. Vždy na tebe budu dávat pozor. Jediné, co pro tebe můžu udělat, je udržet tě v bezpečí.'

Tvrdě jsem přitiskla ruku na svou hruď. Jako by to mohlo pomoct. V druhé ruce jsem pevně držela medailonek. Ne, pomyslela jsem si. Odmítám přijmout Vincentův scénář: můj pokračující život, jako by on už neexistoval, zatímco on na mě dohlíží jako stalkerský strážný anděl. Nechci žít v tragédii.

A náhle se mé myšlenky obrátily k rodičům a lásce, kterou prožili. Prakticky z nich vyzařovala, viděli ji všichni v okolí, takže všude kolem nich bylo štěstí. Naplnili ostatní nadějí.

S Vincentem to měla být láska. Cítila jsem to. Nějaká pravda o nás tam byla: bylo to víc než jen dva zamilovaní lidé. Když jsme byli spolu, bylo to jako jeden z pravdivých a vzácných krás přírody: jako paprsek slunečního světla pronikající přes černé mraky, koupající zemi před vámi ve zlatě. Vincent a já jsme společně vytvořili něco krásného.

A s touto myšlenkou se ve mně něco utvrdilo. Odmítnutí. Odmítnutí osudu, který mě postrkuje. I když jsem neměla tušení, jaká forma, tak bych našla řešení. Protože musí existovat řešení.

Dotkla jsem se přívěskem mých rtů. Zatahala jsem za šnůru signum přívěsku od Vincenta. Druhý přívěsek jsem si přetáhla přes hlavu a pověsila si ho na krk a přidala jsem Memento Mori k starobylému symbolu revenantů a zastrčila je oba zpátky pod košili.

Uslyšela jsem zaklepání na dveře. Jeanne a já jsme se otočily a viděly Gasparda, s vlasy jako vrabčí hnízdo. "Ach, ano... Omlouvám se za vyrušení." Odvrátil pohled, jako by nám umožnil dokončit naši rozdělanou věc v soukromí.

"To je v pořádku, Gasparde. Právě jsem končila Katinu prohlídku krabiček."

"Ano, ano. Dobře, dobře." Gaspard přikývl a nervózně zatahal za lem svého saka, snažil se ho narovnat, ale bylo vyžehlené k dokonalosti. "Tvoje babička je připravena k odchodu, Kate, a přeje si, abys šla s ní."

Políbila jsem Jeanne na obě tváře a následovala Gasparda do zbrojnice, kde jsme vyzvedli Georgii a šli dlouhou chodbou do haly.

"Jdeme na šibenici," řekla Georgia. "Zajímalo by mě, jestli nás ještě někdy nechá opustit byt."

"O to bych si starosti nedělal," zamumlal Gaspard, ale kromě toho nic jiného neřekl.

Zjistili jsme, že babička stojí u vchodových dveří a její nálada je mnohem lepší. "Tak mi řekněte," ptala se Jeana-Baptista, "pokud jde o obraz vašeho předka, který jsem restaurovala: nejste to doopravdy vy?"

"Oui, madame," odpověděl starší revenant smířeně.

Babička přikývla, studovala jeho tvář. "No, i když vím, že se jedná o magii, musím říci, že na mě zapůsobilo, jak dobře se držíte," poznamenala s obdivem.

Otočila se, když nás slyšela přicházet. "Tady jste, mes enfants," řekla a přísně na nás pohlédla. "Pojďte. O všem si promluvíme s dědečkem, až dorazíme domů."

Gaspard nám držel otevřené dveře, Georgia a já jsme vyšly ven, babička nás hnala dopředu jako kvočna. Vyhnala nás ven a obrátila se k rozloučení.

"Těším se na brzké setkání s vaším manželem," řekl Jean-Baptiste.

"Nejsem si jistá, že to cítí stejně," poznamenala babička s pobaveným zábleskem v očích. "Ale budu s ním muset promluvit a uvidíme, jak se věci vyvinou. Do té doby vám děkuji za vaší nabídku ochrany. Budeme v kontaktu."

"Jak si přejete, madam," odpověděl Jean-Baptiste. "Jste pod kontrolou způsobem, jakým budou pokračovat věci mezi vaší a mou rodinou. Řekněte slovo a poskytneme, co žádáte."

"Merci, cher monsieur," řekla babička, elegantně kývla, pak se obrátila a vedla nás k bráně.

Věděla jsem, že jsme v pohodě, když jsme prošli kolem fontány a babička, která si nemohla pomoci, zvedla ruku a ukázala prstem na sochu anděla a jeho břemena. "Všimla sis, že je to efektní příklad romantické éry sochařství, Kate? Průsvitná kvalita šatů ženy mohla být dosažena pouze prostřednictvím velkého mistra. Určitě ne Canovy samotného. Na druhou stranu, jsem zvědavá. V každém případě, skutečně vynikající."

Babičku přešla zuřivost. Usmála jsem se. "Ano, babi. Už předtím jsem si toho všimla."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lucka lucka | 16. října 2016 v 20:50 | Reagovat

Díky za další kapitolu a už se těším na další.

2 Síma Síma | 18. října 2016 v 10:47 | Reagovat

Děkuji, těším se na další pokračování.

3 Crazy Crazy | 23. října 2016 v 22:07 | Reagovat

Kuji, nemohu se dočkat dalšího dílu. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama