2.kapitola - Die For Her - část 1

21. listopadu 2016 v 22:25 | AriaLissa |  Die For Her
"Smutná dívka ve dvě hodiny."

Podíval jsem se směrem Ambrosova pohledu a uviděl jsem dívku sedící na lavičce, objímající si kolena a pozorující vodu.

"Kolikrát to má být tento týden?" zeptal jsem se.



"No, viděli jsme ji minulou středu, kdy jste se s Vinem chovali jako děti v chladném období. O dva dny později byla zpátky. Pak jeden den nic, pak tři dny po sobě. Teď je to pošesté za dva týdny," vypočítává Ambrose.

"A nikdy předtím jsme ji tady v ulicích neviděli. V jejím věku je buď na návštěvě u příbuzných nebo se sem přestěhovala. Nevypadá jako turista... Ne s takovým výrazem v její tváři a skutečnosti, žę každý den navštěvuje stejně nudné místo, místo aby se šla podívat na Eiffelovu věž," řekl jsem.

Zmlkli jsme, jakmile jsme se blížili k její lavičce a prošli kolem ní bez povšimnutí. Ta dívka nás nikdy nevidí. Je jako duch vystupující ze země bez zanechání jakékoliv stopy.

"Nikdo tady není," řekl Ambrose, když jsme stáli pod mostem. Bylo méně chladno než minulý týden, ale i tak, počet duší usínajících venku v drsné zimě se ztenčil. Ambrose si praskl klouby a objal se pažemi, než spadne do naší rutiny, jako je rozdávání kopů naším nepřátelům.

Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem si to rozmyslel.

"Cože?" zeptal se Ambrose a silně si mnul ruce.

Povzdechl jsem si. "Jde o Smutnou dívku. Nevypadá to jako by Vincent..."

"Jo, Vincent ji sleduje," dokočil mou větu.

Nechtěl jsem být tak přímý. Jen jsem přemýšlel, jestli si Ambrose také všiml Vincentovy změny ale vím, že má pravdu. Zdá se, že naše procházky čím dál častěji vedou kolem Rue du Bac, a pokaždé, když je na místě Smutná dívka, Vincent trvá na tom, že počkáme, dokud ,ji neuvidíme bezpečně doma.'

"Nejsme skauti," řekl jsem mu napotřetí. "My tady na zemi nejsme proto, abychom pomáhali malým starým dámám přes ulici. Nikdo se jí nechystá ublížit, a zatím nejde spáchat sebevraždu."

"Já vím," odpověděl. "Ale je na ní něco jiného. Něco je špatně."

"No, není to něco, co budeš schopný napravit."

Vincent kývl na znamení, že přijal to, co jsem řekla, ale to neznamená, že se mu to líbí. Zíral na stranu budovy, než se ve třetím patře rozsvítilo světlo, a pak se viditelně uvolnil, protože věděl, že dívka je bezpečně zpět ve svém pokoji.

"Kdo ještě bydlí v domě?" zeptal jsem se, abych ho otestoval.

Bez slouhého přemýšlení Vincent řekl: "V prvním patře bydlí rodina se dvěma malými dětmi a psem. Ve druhém patře geriatrický pár se třemi malými teriéry. Ve třetím patře žije naše tajemná dívka, potom další dospívající dívka o něco starší než ona, a dva starší lidé. Ve čtvrtém patře je rodina s dítětem a basetem. Páté patro je prázdné. A horní patro bývá rozsvícené během dne. Někdo tam pravděpodobně pracuje."

"Sledoval jsi, kdy lidé přicházejí a odcházejí," řekl jsem.

Přikývl, tváříc se provinile.

"To není naše práce."

Zajel si rukama do vlasů na znamení frustrace. "Nikomu to neříkej," řekl.

"Neřeknu. Ale, člověče, musíš to zastavit. Ani jsi tu dívku nezachránil a jsi stále posedlý. Oranžové světlo, vole."

Pokrčil rameny, vypadajíc mizerně. "Ona je záhada."

"... Která může být ponechána nevyřešena," dodal jsem.

Ale problém se pro nás vyřešil, protože o týden později byla pryč. Zmizela přes noc, a část Vincenta šla s ní. Dva dny v měsíci, kdy je létací, pořád mizí. Mám představu o tom, kam chodí. Straší ve třetím patře jistého bytového domu. Ale on nikdy nic neříká a já se neptám. On se prostě pořád víc a víc vzdaluje a uzavírá do sebe.

Březen a duben jsou rušné měsíce. Zasáhli jsme u několika pokusů o sebevraždu (bohužel jednoho člověka se nepodařilo zachránit), zachránili jsme je jen okamžik předtím, než se to stalo, a zachránili jsme jsme několik obětí našich nepřátel. (Ne všichni revenanti jsou dobří jako my Bardia - naše zlá dvojčata jsou nazývána ,numa'). Přes všechno to má Vincent kolem sebe volný vzduch a vy o něm víte, že myslí na Smutnou dívku.

Takže jsem poznal, že se něco stalo, když se na začátku června vrátil Vincent z procházky se Charlotte rozzářený jako Eiffelova věž. "Co se stalo?" zašeptal jsem Charlotte, když Vincent létal po kuchyni jako Chuck Taylors s křídlama.

"Dívka. Člověk," řekla.

"Dlouhé tmavé vlasy, bledá pleť, modro-zelené oči?" zeptal jsem se.

"To je jedno," potvrdila to Charlotte kradmým pohledem na Vincenta, který si šťastně sypal horu cukru do kávy.
Druhý den jsem hlídkoval s Vincentem, když jsme si jí všimli a následovali ji od domu do kina na rue Champollion, které vysílá Les 400 Coups. Změnila se od té doby, co jsem ji naposledy viděl. Její kůže byla lehce opálená a už nevypadala jako kostlivec. Jedla, samozřejmě, a vypadalo to dobře. Pořád vypadal smutně, ale určitě vypadá silnější.

"Dobře, člověče, je bezpečně v divadle. Můžeme jít?"

"Viděl jsi někdy Les 400 Coups?" Zeptal se Vincent tvářící se jako neviňátko.

"Asi padesátkrát. Jestli si vzpomínáš, šli jsme spolu na premiéru v roce 1959. A ne, my nepůjdeme do kina, jen abys sledovat zadní stranu její hlavy přes hodinu a půl."

O hodinu a půl později jsme odcházeli z kina, v blikajícím světle před námi jsme spatřili dívku, dělali jsme jí nenápadný doprovod až domů.

"Víš co?" řekl jsem a ani jsem se nepokoušel zakrýt sarkasmus. "Ten film se za posledních dvacet let nezměnil."
Vincent si strčil ruce do kapes a následovali jsme Smutnou dívku na bulvár Saint-Michel. Chytil jsem ho za ruku a škubl, aby zastavil. "Vincente. Kámo. Už dost. Začíná to být nezdravé. Nebudu to říkat ostatním, ale chlape... Potřebuješ čas pro sebe. Nebo promluvím s Jeanem-Baptistem."

Oduševněle se na mě podíval, jako by uvnitř něj něco zemřelo. "Julesi. Já si nemůžu pomoct."

Vydechl jsem. "To je v pořádku, Vinci. Ale my nesledujeme její domov. Pojďme se podívat do parku." Při cestě k Lucemburským zahradám vypadal jako kluk, který byl potrestán, ale snaží se být statečný.

Pro příštích několik týdnů ji přestal sledovat, přinejmenším, když jsem byl okolo já. Nechci žádat Charlese nebo Charlotte nebo dokonce Ambrose, aby kam on půjde, šli s ním. Nechci na to upozornit. Jean-Baptiste by mu začal dýchat na krk, a všichni víme, jak nepříjemné to může být.

A pak se to stalo. Seděli jsme s Ambrosem u našeho obvyklého stolu v kavárně Sainte-Lucie, když se Vincentovy rty stočily do úsměvu. Obrátil jsem se a spatřil jsem Smutnou dívku, sedící u rohového stolu, jak si čte. Má nadšený výraz, když čte, jako by nebylo nic lepšího, než si číst venku. Její červené rty se vědomě usmívají.

"Skvěle," zasténal jsem a otočil se zpět. Ambrose se naklonil, aby zjistil, na koho se díváme a zvolal: "Hej, není to..."

"Ta dívka," řekl Vincent. "Ale už nevypadá tak smutně jako dříve."

"Dobře, dobře, dobře," řekl Ambrose a založil si ruce na hrudi. "Proč za ní nejdeš a nepromluvíš s ní?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 3. ledna 2017 v 1:16 | Reagovat

Povedené ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama