2.kapitola - Die For Her - část 2

21. listopadu 2016 v 22:34 | AriaLissa |  Die For Her
"A co mám říct?" posmíval se Vincent.

"Zdá se, že má ráda čtení. Řekni jí, že jsi v knižním klubu a pozvi ji, aby se připojila."

"Knižní klub s jedním členem. Fakt dobrý, Ambrosi. To si opravdu koupí," poznamenal Vincent suše.



"Ne, Jules a já bychom mohli přijít a předstírat, že také čteme knihy," řekl Ambrose s jedinou stopou humoru.
"Nepotřebuji předstírat, že čtu knihy," prohodil jsem.

"Člověče, filmy vytlačily knihy na okraj," namítl Ambrose a opřel se o židli.

"Nepovedeme tuto konverzaci znovu," řekl jsem a podíval se na Vincenta, ale viděl jsem, že neposlouchá. Ztraceně zíral na dívku. A Ambrose má tu drzost bavit se situací.

Smutná dívka začala chodit do kavárny pravidelně, ke stejnému rohovému stolu na terase. Což samozřejmě znamená, že to, co dříve byla jen naše několika týdenní přestávka, se stalo každodenním rituálem. Někdy i dvakrát denně, co jsem pochopil od Charlotte a Charlese. Ale já mám důležitější věci na práce než se starat o Vincenta a jeho posedlosti. Lucien, vůdce numa, a jeho poskoci způsobili menší katasrofy po celém městě. Během posledních několika měsíců se numa ukazovali více a více a Vincenta a Jeana-Baptista zajímá, co má Lucien v rukávu.

Před pár týdny jsme zachránili potenciální sebevražedkyni, což způsobil on. Bylo jí čtrnáct a byla těhotná, a Lucien ji přesvědčil, že život nemá smysl. Jako obvykle to on a jeho poskoci chtěli vidět. S odpudivou radostí si libují v tom, že k tomu člověka dohnali.

Byl jsem létací a chodil jsem venku s Charlotte a Charlesem a předvídal, co by se mělo stát. Letěl jsem pro Vincenta a Ambrose, aby pomohli, protože Charlotte a Charles právě začali bojovat s numa. Vincent se k dívce nedostal včas, aby ji uklidnil, ale ponořil se pro ni do řeky a zachránil ji. Dvojčata zabila dva numa, ale Lucien a ostatní uprchli, zatímco Ambrose se postaral o několik zvědavých kolemjdoucích.

Po tomto incidentu se Lucien, zdá se, stáhl k laickému minimu. Pár týdnů jsme ho ani jeho muže neviděli. I když všechno, co chi dělat, je útěk do mého ateliéru a malovat, většinu volného času jsem hlídal Charlese, který byl v jedné ze svých existenciálních krizí: Proč jsme tady? Proč jsme nezůstali mrtví? Proč je nucený žít tuto existenci, kterou si nikdy nevybral? Smutná dívka je zcela mimo můj radar.

Takže jsem byl nepřipravený, když jsme s Vincem jednou ráno vešli do kavárny a viděli jsme ji, jak sedí u jejího obvyklého stolu. "Mohl bych si teď dát trochu kafe, jako ty?" zeptal se Vincent s očima přilepenýma na její tváři.
Je zbytečné se bránit. Šel jsem za ním na terasu, kde obsadil stůl kousek od ní, a ona bude muset kolem nás projít, až bude odcházet. Příští půlhodinu jsem se snažil ignorovat slutečnost, že Vincent poslouchá jen napůl mé příběhy, které vyprávím. Takže jsem přidal intriky a vyprávěl příběh, o kterém jsem si byl jistý, že ho nikdy neslyšel.

Bylo to v roce 1910 a Juan Gris a já jsme opoušteli Bateau-Lavoir, tu hroznou dřevěnou stavbu, kde jsme všichni žili a pracovali. Pokud to bylo možné, uvnitř stavby bylo ještě chladněji než venku. Byly jsme tak zmrzlí, že ani v rukavicích bychom nezvládli malovat, takže náš plán byl jít posedět do teplé kavárny, dokud se nám nerozehřejí prsty, a pak se vrátíme do práce. Mezi námi, měli jsme hotovost na dvě kávy, a hádám, že jsme vypadali docela drsně - ale kdo ne, v té době?

Nicméně, na naší zpáteční cestě do Bateau mě a Juana zastavila policie. Věděli jsme, že jsme na seznamech policie pro podezření z anarchismu a ještě něčeho (což jsme my nebyli). Ale toto nebyl žádný pravidelný zátah nemajetných. Ne - tito policisté si pletli Juana s jedním z lupičů, kteří vyloupili Ordenerskou banku. Byli si jistí, že je to on, ačkoli jsme přísahali hory doly a byli jsme jen nevinní umělci.

"Dokažte to," řekl jeden z policistů. Takže jsem popadl pero a papír a i když jsem neměl podklad, namaloval jsem obrázek jedné z dívek Chat Noir. Ale v mém náčrtku zapomněla kostým - všechno, kromě opeřené hlavice. S chraptivým smíchem a plácnutím po zádech nás nechali jít.

Dokončil jsem svůj příběh, když jsem si uvědomil, že Vincent vůbec neposlouchá. Vyskočil na nohy a přeběhl k dívčině stolu. Otočil jsem se a vidělSmutnou dívku stojící za dvěma ženami, které shromažďovaly triliony nákupních tašek, čekajíc, až bude moci projít. Ale zapomněla na kabelku - ta byla přehozená přes opěradlo židle - a to je to, co Vincent šel vzít. Když se vrátil a posadil se, když ji unavilo čekání a zamířila přímo k nám, k druhému východu.

"Nezapomněla jste něco?" zeptal se, zatímco ona se ploužila pryč. Otočila se a zvědavě se na něj podívala. "Vaše taška," řekl a zvedl ji na dvou prstech. Ona mu poděkovala a sáhla po tašce, ale on s ní škubl zpět. A pak to vypadá jako podivný tanec a on ji nepustí, náléhá na ní, aby mu řekla své jméno a pak teprve jí dá tašku. Ukradená klasika, která je nestoudně pravdivá.

Samozřejmě, na rozdíl ode mě, celou dobu fauluje. Najednou chytila tašku, on ji pustil, a všechny její věci se rozsypaly na zemjejí kartáč na vlasy přistál na mé noze, zatímco si Vincent osvojil její řidičák a studoval ho jako Rosettskou desku.

Vzal její knihu zpod jednoho sousednho stolu a zvedl ji. "Jako zabít ptáčka. En anglais!" řekl, a pak se zeptal svojí dokonalou angličtinou zkoušející začít rozhovor. "Výborná kniha - viděla jste film, Kate?"

Její výraz se změnil z naštvaného na užaslý. "Jak to, že znáte mé jméno?" zeptala se. Vincent zvedl její řidičák a ona zčervenala jako řepa. Dokonce se na něj vůbec nedívala a on se omlouval, když jsem se konečně vmísil do hovoru já: "Přestaň předvádět svoje bezvadné jazykové schopnosti, Vincente, pomoz té dívce na nohy a nech ji odejít."

Vincent k ní natáhl ruku, ale ona ho ignorovala, snažila se postavit na nohy a uchopila kartáč, který jsem jí podal já. Vincent jí podal její knihu a s pohledem ponížení smíchaným s hluboukou nenávistí oddupala pryč z místa.

"To šlo, můj příteli, hladce," řekl jsem, zatímco jsme ji sledovali, jak odchází ulicí, a její následný letmý pohled na nás. Její tvář nyní byla purpurová, ale Vincent si toho nevšiml. Zaplul zpátky na jeho židli.

"Hej, kosmonaute, je čas vrátit se zpět na zem," řekl jsem a zamával mu rukou před obličejem.

Probral se ze svého transu a podíval se mi do očí. "Kate Mercierová. Američanka. Brooklynská adresa, datum narozená je devátý prosinec," řekl ohroměne, jako by právě objevil vzorec proměny z bláta na zlato.

Zděšeně jsem zavrtěl hlavou. "Člověče, máš to špatný. Ale víš, že s tím nemůžeš nic dělat." Poklepal jsem mu na rameno. "Amélie a já jdeme dnes večer ven. Pojď s námi. Vezmu ji jako přítele. To je právě to, co potřebuješ, abys dostal z hlavy ,jaký-je-její-jméno.'"


Potřásl hlavou. "Ne, děkuju. A jmenuje se Kate."




Za tři komentáře dám další.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 3. ledna 2017 v 1:18 | Reagovat

Dokonalé ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama