12.kapitola - If I Should Die

3. prosince 2016 v 19:10 | AriaLissa |  If I Should Die
Dveře se otevřely a Jules vpadl do místnosti. "Viděl jsem Gasparda," zasupěl. "Je to pravda? Je Vincent zpátky?" Chvíli naslouchal a pak se na mě prakticky vrhl, mluvil s Vincentem a současně me dusil. "Chlape, jsem tak rád, žę jsi zpátky."

"Julesi! Kyslík!" vyjekla jsem.



"Promiň, Kate," řekl a pustil mě. "Jsem rád, že vás oba vidím, a ty jsi jediná, koho se můžu skutečně dotknout."

Zasmála jsem se a uhladila si tričko. "To je v pořádku."

Bran a Jean-Baptiste začali vážně probírat proroctví, Mistra a co by mohl udělat, až bude identifikován. Jean-Baptiste se na chvíli odvrátil a řekl: "Samozřejmě, Vincente. Ale vrať se brzy. Musíme se tě zeptat na Violette a její plány."

"Právě teď nás nepotřebují," řekl Jules a jeho oči jiskřily, jako by právě vyhrál v loterii. "Vinci, pojďme do mého pokoje, jo?"

Vincent musel souhlasit, protože mě Jules chytil za ruku a vyrazili jsme do chodby, po dvojitém schodišti a dveřmi vedle místa vedoucího na střešní terasu. Stála jsem tam a zírala do pokoje, který jsem nikdy neviděla. Julesův pokoj byl na půdě. Ale místo temné a zatuchlé místnosti, dovnitř pronikal sluneční svit velkým oknem s mléčným sklem uprostřed stropu.

Místnost byla plná tužkových a uhlových kreseb naskládaných na každém povrchu a srolovaných podél stěn. Místnost voněla po pižmu, diletantskou vůní, jako kolínská smíchaná s papírem, inkoustem a tuhou.

Jules mě vedl ke granátově manšestrovému barevnému gauči pod střešním oknem. "Tak jak se máš?" zeptal se. Zastavila jsem se, nejistá, s kým mluví. Ale způsob, jakým seděl a poslouchal, věděla jsem, žę na jeho otázku odpovídal Vincent.

"A ty, Kate?" zeptal se Jules a vzal mě za ruku.

"Dobře. Díky za SMS dnes ráno. Posledních pár dní bylo peklo." Oslovila jsem vzduch: "Vincente, měla jsem o tebe strach."

A já o tebe.

Jeho slova byla jako pohlazení. Ale nemohla jsem už více čekat. "Jsi v pořádku? Neublížila ti nějak Violette?" zeptala jsem se.

Nemohla udělat nic horšího než zničit mé tělo. Kromě toho, že mě drží daleko od tebe.

Začala jsem mluvit a pak jsem zaváhala.

Co? zeptal se Vincent.

"Je to divné, vědět, že nejsi Mistr?" zeptala jsem se opatrně. "Chci říct - jsi zklamaný? Naštvaný?"

Na okamžik bylo ticho a pak Vincent řekl: Nemohl bych cítit věťší úlevu, abych pravdu řekl. Kdyby to osud nadělil mě, přijal bych to. Mé síly. Ale pro nás by to bylo ještě obtížnější. Situace by byla komplikovanější. Takže když na to pomyslím sobecky, jsem rád, že je to někdo jiný.

Po vyslechnutí mé poloviny konverzace Jules skočil do rozhovoru. "Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, člověče, ale jsem rád, že jsi stejný jako my. Jinak by už Violette dupala po Paříži jako nějaký kříženec numa Hulka. Přesto současná situace není zrovna optimální."

Chvilku jsme byli potichu, a pak jsem zaslechla Vincentova slova. Dal bych cokoliv, abych tě teď mohl držet v náručí.

"Já taky," zašeptala jsem. Rozdrtil mě smutek, opět, když jsem si uvědomila, že se už nikdy Vincenta nedotknu. Ochranitelsky jsem si kolem sebe ovinula své paže.

Bylo by v pořádku... zarazil se Vincent. Kdybych tě objal jako Jules?

Jeho slova mě nadchla, ale praštily mě protichůdné pocity. Nechtěla jsem Julese. Chtěla jsem Vincenta. Ale potřebovala jsem ho tak moc, že jsem v tomto případě byla ochotná svolit ke kompromisu. Což jen komplikovalo věci, jako Julesovo flirtování, kterré občas nevypadalo víc než lehkovážné. Myšlenka, že k sobě budeme fyzicky blízko - jak bych chtěla být s Vincentem - zazněl mi v hlavě varovný zvon. Co když by si to špatně vyložil?

Abych byla naprosto upřímná, věděla jsem, že ke mně něco cítí. A tušila jsem, že měl takové pocity k polovině ženské pařížské populace.

Když jsem spatřila, jak se Julesovi zkřivily rty, věděla jsem, že ho Vincent požádal o stejnou věc. "Tak, Kate," řekl a zvedl obočí, snažíc se potlačit široký úsměv. "Přijmeš mě jako náhradníka?" Jeho úsměv ale zmizel, když si všiml mého výrazu, a já jsem věděla, že jeho vtipkování pokrývá stejnou ztrátu a bolest za jeho přítele. "Budu tě mít někdy zpátky?" zeptala jsem se vzduchu.

Máš mě zpátky, mon ange.

To nebylo to, co jsem měla na mysli, a on to věděl. V očích mě pálily slzy. Musíme o tom hodně přemýšlet, promluvil Vincent, ale teď mi dovol, abych tě objal.

Přikývla jsem na souhlas, a Julesovo těl ose zachvělo, jako kdyby se náhle ochladilo. A pak to vypadalo, jako kdyby se na mě dívali dva chlapci. Oči mého oddaného přítele a oči mé prvé lásky zírali zpoza Julesovy chlapecké tváře. Neschopna to vydržet jsem uhnula pohledem a naklonila se do jeho náruče.

Připadal mi jako Vincent. Způsob, jakým mě pevně přitiskl k sobě. Věděla jsem, že tohle je jeho dotek: tohle je Vincent. Přejžděl mi prsty po zádech - znala jsem ten pohyb a byl to Vincent.

A byla to slova mého přítele, která říkal hlasem svého nejlepšího kamaráda, zatímco jsme se objímali. "Tak jsem se bál Kate. Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Že budu na věčnost vázán k Violette a nikdy nebudu schopný vrátit se k tobě. Že bychom navždy byli odděleni vzdáleností, kterou bych nemohl překročit."

Moje slova byla jako řeka, protékající mými rty předtím, než se zcela utvoří v mé mysli. "Chyběl jsi mi. Potřebovala jsem tě. Bála jsem se, že jsi pryč." Posunula jsem ruce k jeho hlavě, zaklesla mu prsty do vlasů a přitáhla jsem ho k sobě. Přitiskla jsem jeho rty na mé, políbila jsem ho, zatímco po mé tváři stékaly slzy na naše ústa. Ochutnala jsem sůl a polibek se prohloubil.

Byl to polibek, o kterém jsem se neodvážila posledních několik nocí snít. V polibku jsme se znovu našli. Byl měkký, a vášěň rostla, zaplavovala mé smysly a mou lásku. Jeho hebké rty prohledávala má ústa, poznávala, a znovu nacházela. Měl ruce v mých vlasech a jeho hruď tlačila na mou. Zvuk jeho dechu, jeho potřeba mě se mi stala hmatatelnou, přes každý dotek naší kůže. Připadalo mi, jako bychom byli na pokraji něčeho, tělo a duch. Nepřestávali jsme a stále jsme se k sobě tiskli. Splynuli jsme do jedné osoby.

Najednou jsem ucítila, jak sebou trhl a otevřela jsem oči.

A ačkoli tam byl ještě Vincent a díval se na mě skrze hnědé oči, Jules tam byl také. Proti své vůli jsem se stáhla, bojovala jsem s nutkáním ignorovat fakta a utopit se ve fikci. Naposledy jsem mu prohrábla vlasy, sedla jsem si vedle něj a sledovala, jak se Jules otřásl. Najednou se na mě díval jen jeden chlapec. A vjeho očích nebyla náklonnost. Byla tam bolest.

Vzala jsem ho za ruce a vyhrkla jsem: "Mrzí mě to, Julesi. Nechtěla jsem se... Zapomněla jsem, kdo jsi..."

Jules vykroutil ruce z mých a přitiskl si dlaně tvrdě na oči. Dýchal zhluboka a naklonil se ke mně s rukama skříženýma na prsou: "Přestaň, když jsi takhle vepředu, Kate, a já to mohu vzít jako kompliment." Pokusil se bezstarostně usmát.

"Ne, vážně, Vinci. Můžeš mě použít jako loutku pro sex s Kate kdykoliv, na tak dlouho, jak budeš s Kate," zažertoval. Začervenala jsem se studem. Cítila jsem se jako plačka, ale byla jsem příliš zděšená, abych mohla udělat něco jiného, než sedět a dívat se, jak Jules vstává z gauče. Vrazil si ruce do kapes a odvrátil se ode mně, skrývajíc jeho úzkost. "Vážně, člověče... přestaň se omlouvat," řekla vzduchu. Přešel místnost, naklonil se na okenní parapet a zíral ven skrz sklo.

Cítila jsem se, jako bych byla vysazena z hořícího letounu do cizí krajiny: neměla jsem nic - ani ponětí, kterým směrem mám jít, abych našla civilizaci.

Po několika tichých okamžicích se Jules otočil a jeho výraz opět vypadal normálně. Přišel ke mně a přejel mi prstem po čelisti, od ucha až k bradě, a mě zamrazilo. "Musím jít," řekl tiše. "Ale nechci, abys si s tím dělala starosti. Jsem rád, že jsem tady, abych pomohl vám dvěma. Oba dva pro mě znamenáte všechno."

Ale když odcházel, jeho hlas zněl drsně. "Kam si myslíš, že jdu?" odpověděl Vincentovi. "Jestli to není Guilliana, bude to Francesca. Nebo Brooke. Co se staráš? Zůstaň tady a ujisti se, že je v pořádku." A pak se dveře zavřely a Jules byl pryč.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | 3. prosince 2016 v 22:07 | Reagovat

Děkuji moc za překlad

2 Alex Alex | E-mail | 4. prosince 2016 v 19:20 | Reagovat

Děkuju a už se nemůžu dočkat na další kapitol!!!!

3 lucka lucka | 8. prosince 2016 v 19:43 | Reagovat

Díky moc za další díl :D  :D  :D

4 Síma Síma | 9. prosince 2016 v 22:49 | Reagovat

Děkuji moc, nemohu se dočkat pokračování.

5 sandy sandy | 13. prosince 2016 v 18:45 | Reagovat

ani nemůžu říct jak moc děkuju že se někdo pustil do překladu..těším se na další kapitolu a sem napnutá jak struna :D ještě jednou díky :)

6 AriaLissa AriaLissa | E-mail | Web | 13. prosince 2016 v 20:20 | Reagovat

Díky vám všem za podporu. Určitě se ještě máme všichni na co těšit, protože kniha má celkem asi 51 kapitol...
:-)  ;-)  :-D :D

7 sandy sandy | 15. prosince 2016 v 15:43 | Reagovat

51 kapitol? panejo :D tak teď sem napnutá ještě víc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama