Zde je první kapitola nové povídky na motivy Vampýrské akademie. Na Odvážném srdci ještě pracuji, ale už se pomalu chýlí ke konci, moc kapitol už nebude. Pokud si přejete, abych v povídce Uhnappy ghost pokračovala (zatím je napsaná jenom tahle jedna kapitola), napiště do komentářů, zda se vám první kapitola líbila. Děkuji.
Rose
S taškou přes rameno jsem mířila do knihovny. I přesto, že byly prázdniny, jsem chodila do knihovny. S Lissou a ostatními jsme odjeli na prázdniny do jednoho města, které obývali převážně Morojové a dhampýři, i když obyčejní lidé tam také žili.
Bydleli jsme ve velkém letním domě u Adriana a jeho rodiny. Dům stál (překvapivě) kousek od moře.
Ani jsem nevěděla, proč do té knihovny vlastně chodím - Stan si na mě zasedl a tak jsem si musela opravovat jeden předmět, který mě kromě boje učil. Obvykle jsem se o svoje špatné známky nestarala. Dokonce i Lissa mi říkala, že se poslední dobou chovám divně. Vždy jsem nad tím jenom pokrčila rameny.
Prázdniny měly být klidné, ale jako obvykle mi to nebylo přáno. Zpočátku tomu však nic nenasvědčovalo.
░▒▓█▓▒░
Usadila jsem se u malého stolku se dvěma židlemi, a vytáhla jsem knihy a sešity. V duchu jsem nadávala: jaképak prázdniny.
Uslyšela jsem šustění následované chroupáním. Chroup chroup chroupy chroup.
Ohlédla jsem se k dívce sedící o tři stoly dál. Ve studijní části jsme byly jen samy dvě. Byla to Morojka.
"Promiň," sykla, když si všimla, že se na ni dívám. "Nesnídala jsem."
Usmála jsem se na ni.
"Jmenuji se Lynette," šeptala mým směrem.
"Já jsem Rose," představila jsem se.
"Ticho!" zakřičela na nás šeptem knihovnice - stará Morojská škeble, co mi připomínala Kirovou. V duchu jsem protočila oči.
░▒▓█▓▒░
Několik dní za sebou jsem dopoledne chodila do knihovny a pokaždé jsem potkala Lynette. Ona se také učila na opravné zkoušky. Adrian a ostatní si ze mě utahovali a přezdívali mě šprtem, ale mě to nevadilo.
Stejně jsme se s Lynette učily málokdy. Znaly jsme se sice jen pár dní, ale byla s ní legrace. Lynette neustále štvala knihovnici Škebli (pro zkratku, jinak jsme ji samozřejmě oslovovaly paní Van Alenová) tím, že neustále něco chroupala nebo něčím šustila.
Vzájemně jsme se napomínaly, že už bychom měly pracovat, ale stačil jeden pohled Škeble na nás a naše nesoustředěnost byla rázem zpátky.
░▒▓█▓▒░
Ten den jsem se do knihovny vrátila i večer, protože jsem si tam zapomněla knihu. K mému údivu tam Lynette stále byla.
"To tady sedíš celý den?" podivila jsem se šeptem, zatímco jsem se snažila nacpat knihu do batohu.
"Ne," odpověděla. "Na oběd jsem se vrátila domů a pak jsem musela přetrpět několikahodinovou návštěvu babičky z otcovy strany."
"Aha," zabručela jsem. "Nechceš doprovodit domů? Je už dost tma."
"Ne, to je dobré," odpověděla. "Ještě chvíli tady zůstanu, a pak zavolám otci, ať pro mě přijde."
Chvilku jsem zaváhala, a pak jsem (bohužel) souhlasila: "Dobře. Tak já tedy půjdu. Uvidíme se tu zase zítra? Ve stejnou dobu?"
"Jistě," usmála se Lynette.
Úsměv jsem jí oplatila a odešla jsem. Kdybych jen tušila, co se za necelou hodinu stane, nikdy bych ji neopouštěla a trvala bych na svém, že ji doprovodím domů.
Jackie | 24. ledna 2017 v 22:13 | 
Ani neviem ako som to prečítala 
Určite budem čítať aj ďalej, ale mám jeden dotaz: bude v tejto ff pár Romitri? 
Zatím, to vypadá zajímavě