Vampýrská Akademie - Odvážné srdce - Kapitola 2 - Podivný sen

2. ledna 2017 v 20:33 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - Odvážné srdce
Zkusíte hádat, za jakých okolností se v příběhu objeví Dimitrij a co se vlastně bude v tomto příběhu dít? :-D





Rose

Podívala jsem se do zrcadla a naposledy si překontrolovala oblečení a makeup. Byla jsem od hlavy k patě v černém oblečení. Černá halenka, černé kalhoty, černé boty, tmavý makeup. Vlasy jsem měla spletené ve francouzském copu. Tenhle účes se na mě Mie vždycky líbil.

Mia byla nejen má spolužačka, ale jedna z mých nejlepších kamarádek, ačkoli jsme se na začátku nemohly vystát. Nakonec nás sblížil útok Strigojů, při kterém zemřeli její rodiče. Ani jedna jsme je neměly.

Na pohřbu jsem jí přišla vyjádřit soustrast. Ona se zeptala, jestli to myslím vážně. Odpověděla jsem že ano, protože jsem to opravdu myslela upřímně. Když tam málem omdlela, donesla jsem jí vodu, a tak začalo naše přátelství. Vyprávěla jsem jí můj příběh, a že bych ráda zjistila, co se rodičům stalo. Usmála se na mě a řekla, že mě podpoří, když bude třeba.

Ona byla Morojka. I přesto jsme si však výborně rozuměly. Nebrala dhampýry jako nečistokrevný póvl, a její parta mě po našem usmíření vřele přijala. Díky tomu, že ani jedna z nás neměla rodiče, jsem si také výborně rozuměla s Vasilisou Dragomirovou, také Morojkou a zároveň poslední z rodu Dragomirů. Podobný osud potkal také Christiana Ozeru, jehož rodiče se proměnili ve Strigoje. Kdyby smrt rodičů nebyla tak vážné téma, řekla bych, že jsme byli něco jako klub sirotků nebo opuštěných dětí, protože já jsem dosud nevěděla, co se stalo s mými rodiči.

V partě byli také dva další dhampýři - Mason Ashford a Eddie Castile. S těmi jsem chodila na bojová cvičení a pokaždé jsem je nakopala. Strážci, co nás učili, mě chválili. Prý jsem jedna z nejlepších. Mason a Eddie jsou hned za mnou.

Nedávno se odehrál další útok Strigojů na naši akademii. Spoustu studentů bylo vážně zraněno a někteří z nich byli stále v kritickém stavu v morojsko-dhampýrských nemocnicích, ale zatím zemřela jediná studentka, která měla dnes pohřeb. Mia.

Někdo zaklepal na dveře. "Dále," zabručela jsem. Dovnitř strčila hlavu unavená Lissa. "Už jseš připravená?" zeptala se.

"Nikdy nebudu," odpověděla jsem.

"Já vím," přitakala Lissa.

Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a pak jsme se pomalým krokem vydaly na pohřeb. Z dálky jsme uviděly, že kluci už tam čekají. Působili unaveně, a nejenom proto, že pohřeb se konal ve dne, aby se ho Strigojové neopovážili narušit.

Vzhlédla jsem k obloze. Bylo až neobvykle jasno, ale nevadilo mi to. Slunce mi chybělo. Už jen pár dní, pomyslela jsem si. Už jen pár dní a skončím školu.

Pro ty, co Miu neznali, dny ubíhaly stejně jako předtím - jeden mejdan za druhým. Na útok Strigojů už dávno zapomněli, stejně jako na své zraněné kamarády. Tedy - jestli na ně mysleli, nedávali to najevo.

Kluci nás pozdravili a společně jsme vešli do kostelíku, kde se pohřeb konal. Pohlédla jsem směrem k prvním lavicím, kde by správně měla sedět její rodina. Nyní tam seděla sama jen jedna stará Morojka - Miina babička. Přišla o syna, nyní i o jedinou vnučku.

Vydala jsem se k ní. Ostatní mě následovaly. "Upřímnou soustrast," řekla jsem, když na mě stará paní zamžourala. Bylo patrné, že brečela. Otřela si oči kapesníčkem a řekla: "Prosím, posaďte se."

Zaváhala jsem. "Mia by si to určitě přála," řekla paní Rinaldiová. Poslechla jsem a posadila se. Lissa si sedla vedle mě, vedle ní Christian, a Eddie s Masonem si sedli vedle paní Rinaldiové z druhé strany. "Byla to skvělá kamrádka," řekla jsem, zahledíc se na Miinu velkou fotografii u rakve, s úsměvem od ucha k uchu.

Pak začal obřad. Kradmě jsem se ohlédla, abych zjistila, kdo všechno přišel. Viděla jsem nějaké učitele a strážce ze školy, nějaké spolužáky, kteří Miu také znali, a spoustu lidí, které jsem nikdy neviděla, ale hádala jsem, že to jsou nějací známí Miiny rodiny.

░▒▓█▓▒░

Stála jsem v hale jakéhosi domu. V ruce jsem měla stříbrný kůl. Světla byla zhasnutá a nikde nikdo. Bílá kuchyňská linka se ve svitu měsíce leskla. Obešla jsem ji a naskytl se mi pohled na zakrvácený nůž, který ležel na druhé straně linky, než jsem stála. Sledovala jsem tmavou stopu, co od něj vedla ven z místnosti a nahoru. Krev.

Pomalu jsem se vydala podle stopy do schodů obrovského domu. Co tam asi najdu? Mrtvolu, Strigoje, nebo oboje najednou? Jeden schod vrznul, když jsem na něj došlápla. Seshora se ozval nějaký hluk. Těch pár schodů, co mi zbývaly, jsem vyběhla rychle a poitichu. Ocitla jsem se v patře, které vypadalo ponuřeji než zbytek domu. Vzadu byly jediné dveře. Zamířila jsem k nim a otevřela je.

Uviděla jsem točité schody vedoucí nahoru, jako do věže. Vystoupala jsem po nich. Došla jsem ještě k jedněm menším dveřím. Byly pootevřené. Strčila jsem do nich. S vrznutím se pootevřely více. Vešla jsem do malé místnůstky bez oken.

Naproti mě stála osoba s dlouhými zacuchanými vlasy až do půli zad. Kdyby se rozčesaly, určitě by byly delší. Otočila se ke mně. Její pohled mě zmrazil na místě. Byla mladá, mohla být maximálně o pět let starší než já. V ruce měla nůž. U jejích nohou leželo shroucené mužské tělo.

A pak jsem se najednou celá spocená probudila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Daisyrose Daisyrose | Web | 5. ledna 2017 v 20:31 | Reagovat

Chudák Mia. Jinak kapitolka byla super.

Napadlo mě, nechtěla by jsi spřátelit blogy? :-D  :-D

2 AriaLissa AriaLissa | E-mail | Web | 5. ledna 2017 v 21:54 | Reagovat

[1]: Jistě, spřátelím ráda. ;-)

3 Daisyrose Daisyrose | Web | 6. ledna 2017 v 7:22 | Reagovat

[2]: Super. Už jsem si tě přidala :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama