Vampýrská Akademie - Odvážné Srdce - Kapitola 5 - Neříkej mi soudruhu

8. ledna 2017 v 20:12 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - Odvážné srdce
Takže tady máte další pokračování.







Rose

Sotva jsem ji pozdravila, začala mě Lissa vyslýchat: "Jaký to tam je? Co tvůj žák? Jakže se jmenuje? Pavel? A jaká byla cesta?" Vyděsila se, když jsem jí řekla, že mě Dimitrij málem přejel, když jsem si vyšla ven na procházku. "Já ti říkala, že si máš dávat větší pozor! Není ti nic? A co ten Dimitrij? Je hezkej? Sbalíš ho? Pošleš mi jeho fotku?"

"Liss," zabručela jsem do telefonu otráveně. "Nikoho balit nebudu! Je o sedm let starší než já!"

V telefonu bylo chvíli ticho, načež mi Lissa začala vyprávět, co všechno se událo od doby, co jsem odjela. "Christian mi dal fakt nádhernej prsten. Určitě ti pošlu fotku."

"Liss, nechceš mi náhodou něco říct?" zeptala jsem se, protože jsem něco tušila.

"Co jako?" zeptala se, přestože moc dobře věděla, o čem mluvím.

"Nezeptal se tě třeba na něco?"

"Požádal mě o ruku!"

"Opravdu?" Se zájmem jsem si, sedící v křeslě, začala namotávat na prst pramen vlasů a zeptala jsem se: "Vždyť jsme sotva vyšli školu? Cože jste se k tomu rozhodli tak brzo?"

Liss trochu zaváhala, než mi oznámila: "Čekám dítě."

"Malej Dragomírek?" rýpla jsem si. Dokázala jsem si představit, jak se Lissa zatvářila naštvaně, protože neměla ráda, když jsme o jejích budoucích dětech mluvili jako o malých Dragomírkách, ale vzápětí mi oznámila, že se budou brát už za měsíc. "Ale ponechám si svoje příjmení."

"Christianovo si nevezmeš?"

"Ale ano, to také. Budu Ozerová-Dragomirová. Jo - a ty mi půjdeš za svědka."

Načež mi začala povídat o tom, co už naplánovali, a co ještě zbývá udělat. Byla zrovna uprostřed historky o tom, jak bych se na její svatbu měla obléknout, když někdo zaklepal. "Dále," zvolala jsem a řekla Lisse: "Promiň, už musím končit, dopovíš mi to jindy."

Do dveří strčil hlavu Dimitrij. "Doufám, že nevyrušuji."

"Vůbec ne, soudruhu," zazubila jsem se na něj. "Pojďte dál."

Zavřel za sebou dveře a posadil se na postel. Chvíli jsme oba mlčeli, než jako první promluvil on: "No... Já... Jen jsem se chtěl zeptat, jak se vám tu líbí."

"Máte to tu pěkné," musela jsem uznat. Nahlas jsem to nevyslovila, ale trochu mi to tady připomínalo dům paní Mazurové. "Vaše rodina působí velmi příjemně a tak doufám, že zde bude příjemný pobyt."

"U večeře jsme neměli možnost spolu více mluvit," řekl on. "Nešla byste se na chvilku projít do matčiných zahrad? Rád bych se o vás něco dozvěděl."

Souhlasila jsem.

░▒▓█▓▒░

Galantně mi podržel dveře a když jsme se oba ocitli venku v poněkud chladnějším večerním vzduchu, nabídl mi rámě a vedl mě do zahrad za domem. Přemýšlela jsem, jak začít konverzaci, ale kupodivu začal znovu on: "Chtěl bych se vám omluvit, že jsem byl na vás na té silnici tak nepříjemný."

"V pořádku," odpověděla jsem. Byla jsem si totiž vědoma toho, že jsem možná měla dávat více pozor, kudy jdu.

"Jistě vás potěší zpráva, že já i auto jsme v pořádku."

"To je dobře."

To je dobře? pomyslela jsem si vzápětí, protože to nevyznělo moc radostně. Opravdu bys měla odpovídat více inteligentněji.

Dimitrij se pousmál, ale pak se jeho tvář znovu stáhla do neutrálního strážcovského výrazu, ve kterém nebyly znát emoce. "A taky mě napadlo," začal pomalu, "že teď, když spolu budeme bydlet pod jednou střechou, bychom si mohli začít tykat. Přece jen tu nějakou dobu budete."

"Jasan," souhlasila jsem okamžitě a podala mu ruku. "Jsem Rose."

Stiskl ji. "Dimirij."

Každý jsme vyslovili své jméno, ale Dimitrij se neměl k tomu, aby mou ruku pustil. Stáli jsme tam a zírali jeden na druhého. Jeho dotek byl tak příjemný... najednou vzal i mou druhou ruku a konstatoval: "Máš je úplně studené. Asi bychom se měli vrátit dovnitř, než nastydneš."

"Když myslíš, ale já něco vydržím, soudruhu."

"Neříkej mi tak."

░▒▓█▓▒░

Dimitrij

Jakmile jsme se vrátili zpět do domu, Rose si to namířila zpět do svého pokoje s tím, že je unavená. Popřál jsem jí dobrou noc a pozoroval, jak mizí po schodech nahoru. Nakonec jsem nevyslovil otázky, které jsem měl v úmyslu jí položit.

A najednou jsem si uvědomil, že o této dívce chci vědět úplně všechno. Nyní jsem v jejích očích neviděl jen škádlivé jiskřičky, ale mísil se tam jakýsi smutek. Zatoužil jsem vidět na její tváři úsměv, chtěl jsem slyšet její smích...


Dost! okřikl jsem se v duchu. Nemohl jsem si dovolit cokoliv k ní cítit, ale hluboko ve svém nitru jsem věděl, že na to už je pozdě. A také jsem si silně uvědomoval ještě jednu věc: jestliže se dozví o Rozaline, už ji pravděpodobně nikdy neuvidím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama