Vampýrská Akademie - Odvážné Srdce - Kapitola 6 - Vzpomínky zůstávají

10. ledna 2017 v 16:16 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - Odvážné srdce
Rose

Zadala jsem Pavlovi běh - pár koleček okolo domu, a tak jsem měla chvilku na přemýšlení. V mysli mi utkvěl hlavně Dimitrij. Od včerejšího večera jsem ho neviděla, ani u snídaně nebyl. Olena mi řekla, že chodí ráno běhat. Sledovala jsem Pavla, jak zmizel za domem, a po chvilce se zase vynořil. Zamával na mne a opět zmizel.


Ohlédla jsem se zrovna ve chvíli, kdy po cestě přibíhal Dimitrij. Jakmile si všiml, že se na něho dívám, zpomalil a došel ke mně krokem. Zastavil se pár metrů ode mně a zíral na mě.

"Co je, soudruhu?" optala jsem se drze, když už to trvalo asi tři minuty.

"Nic," odpověděl, zíral však dál.

V tu chvíli se ozval Pavel: "Slečno Rose, co mám dělat dál?" Neslyšela jsem, že by se vracel.

Zadala jsem mu, že má udělat sérii cvičení pro začátek po pětadvaceti. "Ahoj, strýčku Dimitriji," pozdravil ho Pavel, když okolo něj prošel, míříc na místo, kam jsem mu na zem položila podložku, aby necvičil jen tak na zemi.

"Jak mu to jde?" zajímal se Dimitrij.

"Je velmi šikovný a rozhodně má potenciál," odpověděla jsem podle pravdy.

Dimitrij pozoroval svého synovce a několik minut nepromluvil. Pak se znovu podíval mým směrem. Proč na mě pořád tak zírá? divila jsem se v duchu a pod sílou jeho pohledu se začala ošívat. Přejela jsem si rukou po vlasech, jestli mi někde nějaký netrčí, ale vše bylo v nejlepším pořádku.

Opětovala jsem mu pohled, který, jak jsem doufala, říkal: Přestaň na mě už konečně zírat!

Nakonec ustoupil jako první, na půl pusy zamumlal pozdrav a odešel pryč.

░▒▓█▓▒░

Po tréninku s Pavlem jsem se šla projít po zahradách, a zastihla jsem Olenu, jak zalévá nějaké květiny. "Dobrý den," pozdravila jsem slušně.

"Dobrý den, Rose," oplatila mi pozdrav. "Potřebujete něco?"

"No, vlastně ano," odpověděla jsem. "Moje kamarádka bude mít za měsíc svatbu a tak jsem vás chtěla požádat o volno. Víte, chce, abych jí šla za svědka."

"To je úžasné!" spráskla Olena nadšeně ruce. "Drahoušku, samozřejmě, že si můžete vzít volno!"

"Děkuji, moc si toho vážím."

"Nemáte vůbec za co. Svatba! Taková šťastná událost!"

Na chvilku jsem získala divný pocit z toho, jak Olena následně ochladla a propalovala mě divným pohledem. Pak se ale její nálada opět změnila a ona se na mě zářivě usmála. "Jak šel Pavlovi první trénink?" zajímala se.

"Je šikovný a má potenciál," zopakovala jsem jí to, co už jsem řekla Dimitrijovi.

"Že ano," souhlasila. "Vždycky básnil, že se chce stát strážcem, přesně jako Dimitrij. Je Pavlův vzor."

Píchlo mě u srdce. Já nikdy žádný vzor v nikom neměla. Znovu jsem si vzpomněla na rodiče, které jsem nikdy nepoznala a na rozhodnutí, které jsem učinila, když mi bylo deset. Věděla jsem, že moje matka se příjmením jmenovala Hathawayová, a já na své příjmení - jedinou věc, kterou jsem po ní měla, kromě fotky - byla patřičně hrdá.

░▒▓█▓▒░

U večeře mi nabídli tykání i ostatní. Symbolicky jsme si přiťukli skleničkami a Pavel se začal vyptávat na to, jak jsem zabíjela Strigoje, a připomněl mi, že jsem mu stále ještě neukázala svoje značky. "Slečno Rose, řekněte mi o tom, jak jste zabila nějakého Strigoje. Prosím."

"Pavle, nechej Rose v klidu navečeřet," pokárala ho jeho matka Karolína, vypadajíc unaveně.

Bylo už ale pozdě, vybavila se mi Miina smrt.

░▒▓█▓▒░

Snažila jsem se ze Strigojova těla vytáhnout kůl, když v tu chvíli jsem zaslechla dívčí zaječení. Konečně se mi kůl podařilo vyrvat a utíkala jsem směrem, odkud jsem křik zaslechla. A uviděla jsem obraz, který jsem neměla nikdy zapomenout. Strigoj držel mou kamarádku Miu a hryzal jí do krku a sál jí krev.

Mia vřískala a škubala sebou, ale Strigoj ji držel příliš pevně. Krvácela i z jiných míst, než jen z krku - na boku se jí rozrůstala obrovská krvavá skvrna. Zavřískla jsem: "Hej!"

Strigoj zvedl hlavu. Z tesáků mu odkapávala Miina krev a polovinu obličeje měl také zakrvácenou cizí krví. "Vida, vida," konstatoval a mrsknul Miou o zem. Zůstala v bezvědomí ležet. Bobtnal mnou vztek.

Strigoj si mlsně olíznul rty. "Další kolo," zavrčel a vrhnul se proti mě.

░▒▓█▓▒░

Píp. Píp. Pííííííííííííííííííííííííííp...

"Liss, běž pro doktora! Okamžitě!" zakřičela jsem. Lissa mě poslechla a vyběhla ze dveří. Já se mezitím snažila pomoci Mie a začala jsem s masáží srdce. Hlavou mi běželo, že tohle se přece nesmí stát.

Lissa i s doktorem vběhli do dveří. Doktor mě odstrčil a pokračoval sám. Přeběhla jsem k Lisse. Vzájemně jsme se objaly kolem pasu. V očích se nám leskly slzy a neměly jsme daleko k hysterii. Dovnitř přiběhl i další doktor a setřička.

Doktoři se střídali v masáži srdce, a nám s Lissou to připadalo strašně dlouhé. Čekali jsme, že Mia se vrátí zpět do života. A přesto to pro nás byla chvilka, než to doktoři vzdali a obrátili se k nám s účastným výrazem v očích. Obě jsme se hystericky rozplakaly.

░▒▓█▓▒░

"Rose? Rose!" probral mě Dimitrijův hlas.

"Co?" zamrkala jsem. "Co se děje?"

"Úplně jsi zbledla," řekl. "Je ti dobře?"

"Ano," zamumlala jsem. "Jistě. Samozřejmě."

Olena mi podala sklenici vody: "Napij se."

"Děkuji." Napila jsem se a pak jsem vstala a odcházela od stolu se slovy: "Omluvte mě, prosím. Není mi moc dobře, půjdu si lehnout dříve."

Všichni mi popřáli dobrou noc. Odplížila jsem se do svého pokoje a lehla jsem si na postel. Nezdržovala jsem se se zouváním bot. Mé myšlenky zaplnila Mia. Znovu a znovu jsem slyšela ten hrozivý táhlý zvuk, který siganlizoval, že se Mie zastavilo srdce, a znovu a znovu jsem slyšela, jak nám doktoři říkají, že ji bohužel už nemohli zachránit. Zabořila jsem obličej do polštáře a snažila se to umlčet.

Neslyšela jsem nikoho přijít, ale najednou jsem ucítila, jak mi někdo zouvá boty, a pak si sedá vedle mě na postel. "Co se stalo?" zeptal se Dimitrij.

"Mia," zamumlala jsem.

"Kdo je Mia?"

"Byla to moje kamarádka. Zabili ji Strigojové. Zaútočili na naši školu, vysáli jí spoustu krve a ona zemřela o pár dní později v nemocnici." Posadila jsem se na posteli, ale nepodívala jsem se na něj. "Stalo se to jen chvíli předtím, než jsem přijela sem."

Mlčel. Po chvíli řekl: "Je mi to moc líto. I mě Strigojové zabili kamaráda. Měl jsem mu dělat strážce. Všechno šlo dobře, dokud jsem neodjel na dovolenou za rodinou. A najednou mi zazvonil telefon a oznámili mi, že je mrtvý..."

Podívala jsem se na něj. Měl v obličeji chápavý výraz. A pak se ke mně natáhl a objal mě. Trochu mě to překvapilo, ale nebylo mi to nepříjemné. Přitiskla jsem se k němu a nadechla se jeho vůně.

"Krásně voníš, soudruhu," zamumlala jsem mu do ramene.

V hrdle mu zabublal smích. "Děkuju."

Cítila jsem, jak rudnu, a nakonec jsem se od něj trochu odtáhla a zahleděla se mu do očí. Byli jsme u sebe tak blízko, že kdybych se k němu trochu naklonila, mohli bychom se políbit. Nakonec jsem se od něj odtáhla a řekla jsem: "Raději bys měl jít."

"A budeš v pořádku?" ujišťoval se.


"Jistě. Děkuju, žes přišel," snažila jsem se, aby co nejrychleji vypadnul. Otevřel dveře a podíval se na mě pohledem, který jasně signalizoval: nemysli si, že se mě jen tak zbavíš.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama