Vampýrská Akademie - Odvážné Srdce - Kapitola 8 - Dimitrijova tajemství

10. ledna 2017 v 19:02 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - Odvážné srdce
Zkusíte hádat, kdo zranil Jeffreyho Masona?
A také: v příští kapitole bude kousek z pohledu někoho jiného, než Rose nebo Dimitrije! Tipnete si, kdo to bude? Nevinný Je to někdo, koho určitě velmi dobře známe. A napovím vám, že je to muž.






Rose

Odešla jsem do svého pokoje. Přemýšlela jsem, kdo je Jeffrey Mason, a proč Dimitrij tak náhle zbledl, když uslyšel jeho jméno. Nakonec jsem zavolala Lisse, jak jsem plánovala, a vyslechla jsem si další věci ohledně její svatby. Váhala jsem, jestli jí říct o tom, že mám asi ráda Dimitrije.

Co kluků se mi holky pokoušely dohodit, dokonce i Masona nebo Eddieho z party. S Masonem jsem chvíli chodila, ale pak jsme se stejně rozešli. Brala jsem ho jen jako kamaráda.

"Liss," přerušila jsem ji. "Asi ho miluju."

"Co?" vypískla Lissa. "Koho?"

"Dimitrije."

"Jako myslíš toho, o kterém jsi mi vyprávěla?"

"Jo. Už jsme se dvakrát málem políbili."

"Co? A to mi říkáš až teď?" vyjekla Lissa. "Jsem tvoje kamarádka a takovýhle věci mám vědět hned!"

Protočila jsem oči.

"A doufám, že se ti za to, že tě málem přejel, patřičně omluvil."

"No jo," zahučela jsem.

"Jaký no jo?" zvýšila Lissa hlas. "Buď ano, nebo ne!"

"Ano, omluvil se," uklidnila jsem ji. "A vůbec, co děláš kromě toho, že chystáš svatbu? Už víte, jestli budete mít chlapečka nebo holčičku?"

"Ještě ne. Ale dohodli jsme se, že se necháme překvapit."

"A co Eddie a Mason? Jak ti se mají?"

"Bydlí spolu v malém bytě pro strážce skoro na druhém konci královského dvora. Pokud vím, holku si nenašel ani jeden. Zvlášť Mason ne. Víš přece, jak měl rád Miu, a pořád si vyčítá, že jí to neřekl, když bylo zřejmé, že ona ho má taky ráda."

"Hm," zabručela jsem. Chápala jsem Masona až moc dobře.

░▒▓█▓▒░

Byla tma, když jsem otevřela oči. Zírala jsem do stropu. Něco mě vzbudilo. Ale co? Zdálo se mi, že jsem v pokoji nad sebou zaslechla kroky. Odkopla jsem ze sebe peřinu a chodidly se dotkla studené podlahy. Tak, jak jsem byla, v pyžamu (pyžamové kalhoty a černé pánské tričko, které nevím, odkud je) jsem vylezla na chodbu.

Dole v hale jsem zaslechla hlasy, které značily přítomnost lidí, a tak jsem se tam vydala. Stáli tam všichni, i desetiletý Pavel a Dimitrij, který zrovna vysvětloval: "Moje sestra měla zlý sen, vše je již v pořádku. Prosím, vraťte se do postelí."

"Opravdu nemůžeme pomoct?" natřásala se před ním Blanca.

Dimitrij jí položil ruku na záda a postrčil ji ke schodů, ze kterých jsem zrovna sešla, a tudíž i směrem ke mně: "Běžte si lehnout, prosím."

"Strýčku Dimitriji," chtěl Pavel něco říct, ale uviděl mě a zmlkl. Dimitij se otočil. Naše pohledy se střetly. "Pro tebe to platí také Pavle," řekl, stále se ne mě dívajíc. "Běž si lehnout."

"Strýčku Dimitriji..."

"HNED."

Pavel tedy poslušně odešel. Zůstali jsme v hale s Dimitrijem sami. "Pojď se mnou," přikázal mi najednou a vedl mě tam, kam mě všichni odrazovali od toho, abych tam chodila. Do třetího patra.

░▒▓█▓▒░

Šli jsme do třetího patra, tedy konkrétně do věžičky. Třetí patro vlastně byla jen půda s dveřmi, které vedly na schodiště. Zdálo se mi, jako bych tam už někdy byla, i když samozřejmě, že jsem tam nikdy nebyla. Šlapali jsme nahoru po vrzajících schodech a já přemítala, proč mě sem bere. Otevřel dveře, co byly na horním konci schodiště, a naskytl se nám výhled do úplně obyčejného pokoje s postelí, křeslem a malým stolkem.

Na posteli ležel zhroucený muž. Poznala jsem v něm Jeffreyho Masona, muže, který přijel včera. Ležel nehybně a na boku měl velkou rozšklebenou ránu. Také mu vytékala krev z ramene. "Mohla bys ho pohlídat?" zeptal se mě Dimitrij. "Musím sehnat Oksanu, ta mu pomůže."

"Samozřejmě," přikývla jsem.

"Dobře. Hlavně dávejte pozor na jeho zranění." Ješte něž odešel, Jeffrey pootevřel oči a zasténal. Dimitrij se k němu otočil a nahlas řekl: "Jefferey, je li ti život milý, o ničem s ní nemluv, jasný?"

Jeffrey se sípavě nadechl. Dimitrij mi věnoval jediný pohled, než odešel. Slyšela jsem jeho dusot na schodech a prásknutí dolních dveří. Zůstala jsem s Jeffreym sama. Zkontrovala jsem jeho rány. Najednou můj pohled zalétl ke dveřím, které se nacházely ve stěně nalevo od vchodových dveří.

TŘÍSK.

Nadskočila jsem. Co to bylo? Byla jsem si jistá, že se to ozvalo zpoza dveří, na které jsem koukala. Ještě jednou jsem zkontrolovala Jeffreyho zranění a pak jsem se k oněm dveřím přiblížila. Nejdříve jsem se jich dotkla jen dlaněmi a zatlačila. Byly zamčené.

Měla jsem z toho divný pocit. Jako by mě někdo sledoval. Někdo jiný než Jeffrey, který ležel na posteli se zavřenýma očima a sípavě dýchal. Najednou jsem opět uslyšela dusot po schodech. Rychle jsem se vzdálila od tajemných dveří.

Do místnůstky vešel Dimitrij s Oksanou v zádech. "Jak mu je?" zeptal se.

"Spí," odpověděla jsem.

Oksana poklekla k Jeffreymu. "Nedokážu to vyléčit všechno," řekla. "Ale z nejhoršího ho snad dostanu." Sledovala, jak se mu rány na boku a krku zatahují. Fascinovalo mě to. Něco takového jsem ještě neviděla, ačkoli o existenci tohoto živlu - éteru - jsem věděla. Ovládal ho Adrian, a ne zrovna moc bravurně. Kouřil a chlastal, jak byl rok dlouhý, jen aby zmírnil jeho účinky.

Dimitij netrpělivě podupával a pobízel Oksanu: "No tak, pospěš si, musíme ho dostat pryč, než vyjde slunce."

░▒▓█▓▒░

Dimitrij pomohl Jeffreymu na zadní sedadlo auta. Mark nastoupil na místo řidiče s tím, že ho odveze. Oksana opravdu Jeffreyho z nejhoršího vyléčila, ale stále byl slabý a malátný. Dimitrij zabouchl dveře auta a Mark nastartoval a odjel. Zase jsme s Dimitrijem zůstali sami.

"Dimitriji?" zeptala jsem se. "Kdo mu to udělal?"

"To ti nemůžu říct."

"Ale..."

"Prostě nemůžu. Vysvětlím ti to jindy, ale teď nemůžu. Respektuj to, prosím, a také prosím o to, abys o tom s nikým nemluvila. Je to opravdu velmi důležité."

"Dobře," souhlasila jsem.

"Děkuju." Vyčerpaně se posadil na zem. Sedla jsem si vedle něj a nedbala toho, že mám na rukou husí kůži.

"Rose," začal po chvíli. "Něco bych chtěl vědět."

"Ano?"

"Letos jednoho dne jsem se vracel domů, kde jsem se seznámil s nádhernou cizinkou, se kterou jsem si ihned porozumněl a při pohledu do jejích očí jsem ihned věděl, že ona je ta, kterou jsem celý život hledal. Nevím však, jestli mě i ona má ráda."

Píchlo mě u srdce, vzpomněla jsem si na bohatou Blancu. "Jestli ji máš rád, tak neexistují žádné překážky."

Loupl po mně pohledem, ale hned se zase odvrátil. Mě to však neušlo. "A když nevím, jak jí to říct?"

"Prostě jí to řekni. Jsem si jistá, že tě Blanca neodmítne."

Udiveně pozdvihl obočí: "Blanca?"

"No ano. Vypadalo to, že si spolu skvěle rozumíte."

"Není to Blanca."

Rozbušilo se mi srdce. "Asi bychom měli jít do domu," řekla jsem a vstala.

Dimitrij vstal také: "Počkej." Chytl mě za ruku a přitáhl mě k sobě. Zastrčil mi za ucho nezbedný pramen vlasů. "Mluvil jsem o tobě, Rozo."


Políbil mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Daisyrose Daisyrose | Web | 10. ledna 2017 v 20:47 | Reagovat

Aaaa,to byla nádhera :-D  :-D. Zatím to jde moc dobře. :-D

2 S.P. S.P. | 11. ledna 2017 v 12:44 | Reagovat

Ten konec je skvělý :) no příští kapitola by mohla být z pohledu Adriana, který přijede na návštěvu, aby se to ještě více zamotalo :D

3 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 12. ledna 2017 v 1:00 | Reagovat

to je úžasné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama