15.kapitola - If I Should Die - část 2

11. února 2017 v 16:59 | AriaLissa |  If I Should Die
Musím přiznat, že u této části jsem se trochu smála, hlavně Ambrosovi .Smějící se Další kapitola má 11 stránek formátu A5, takže mi to bude zase chvilku trvat, ale po takovém konci se pokusím dodat ji co nejdřív...









"Léčitel řekl, že vstup byl v jihozápadním rohu pomníku," řekl Arthur a ukázal skrz bránu na jedné straně ruin.

"Jak se dostaneme dovnitř?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na dvacet stop vysoké železné litinové oplocení po obvodu.

"Žádný strach, Zombie Man je tady," zavtipkoval Ambrose a ovinul ruce kolem dvou tyčí, jako by je chtěl roztáhnout od sebe. Po chvíli se pustil, otočil se ke mně a mrkl. "Dělám si srandu," řekl. "Bohužel ohýbání tyčí není v mém superhrdinském životopisu. Navrhuju, abychom to zkusili." Kývl směrem k malým železným dveřím s visacím zámkem. Těsně za nimi byly příkré schody vedoucí dolů do ruin.

"Pravděpodobně vchod pro správce," řekla jsem, když jsme se přiblížili.

Arthur vytáhl jeho klíče a hledal, až našel malý stříbrný nástroj na zámky. Ve vteřině byl zámek zlomený. Po chvíli ujišťování a čekání, že nás nesledují žádní kolemjdoucí, jsme proklouzli dveřmi a dolů po schodech na travnatou plochu, skrývající se ve stínech, dokud jsme si byli jistí, že nikdo neviděl náš nedovolený vstup.

V ruinách bylo chladněji, jako bychom vlastně, setupupujíc do starověkého bludiště pod širým nebem, cestovali na jiné místo v jiném čase. Jak na Sibiři v polovině zimy. Přitáhla jsem si svůj kabát těsněji k tělu a zamířila směrem v bludišti, který Arthur ukázal. O minutu později jsme stáli ve zcela nezajímavém rohu dvou patnáct stop vysokých zdí. Nebyly tam však žádné vytesané dveře. Žádné podezřelé praskliny ve zdech. Žádné stopy po průchodu jakéhokoliv druhu.

"Co kdybys použil schopnost svého létacího stavu vidět budoucnost, brácho, a řekl nám, kde hledat?" navrhl Ambrose. Po chvilce kývl a řekl: "Vin říká, že za několik minut bude Kate pryč a my tu na ni budeme čekat, ale nevidí, kam šla, nebo jak se to stalo. Musí existovat nějaká divná guérisseurská moc, co tady blokuje revenantské síly. Což znamená, že musíme být na správném místě."

Brněla mě páteř, jak jsem přemýšlela, jak jsou ve skutečnosti Bran a jeho lidé mocní. Zdáli se tak... obyčejní. Obzvláště jeho matka, která vypadala jako každá jiná stará žena, co si plete u krbu.

"No, myslím, že to musíme udělat po zlém," řekl Ambrose. Padl na kolena a klepal na místa, kde tráve nebyla nebo byla poničená. "Nezdá se, že by tu byl poklop nebo dutý prostor," řekl. Arthur a já jsme se prsty začali dotýkat protilehlých stěn a tak jsme hledali cestu.

"Co přesně ti guérisseur řekl?" zeptal se Arthur při práci.

"To samé, co řekl vám," odpověděla jsem. "Řekl jen, že vstup je v jihozápadním rohu ruin a že bych mohla vstoupit pomocí mého signum." Vytáhla jsem přívěsek zpod košile a malé memento mori proti němu zacinkalo, když jsem ho přetahovala přes hlavu a zvedla ho.

Co to nosíš se signum? Zeptal se okamžitě Vincent.

"Je v tom pramen tvých vlasů," odpověděla jsem. Arthur a Ambrose se na mě tázavě podívali, ale rychle se vrátili ke své práci. Posté jsem pomyslela ne to, že to musí být divné, neustále u sebe mít létacího ducha a zachytit pouze část rozhovorů, které mířily na ně. "Jeanne mi to dala," pokračovala jsem rozpačitě.

Když jsem otočila signum v prstech, světlo pouliční lampy se zablýsklo na zlatě a odrazilo něco lesklého ve zdi. Naklonila jsem se dopředu, abych lépe viděla. V kameni bylo něco kovového a kompletně pokrytého bílým prachem, takže to ze vzdálenosti několika metrů nebylo vidět. Oprášila jsem to a odhalila zlaté signum bardia o velikosti mého vlastního.

"To je naše holka," zajásal Ambrose.

Buď opatrná, od teď nevidím budoucnost, řekl mi Vincent.

"Budu," slíbila jsem a pohlédla na Arthura, který se naklonil dopředu a prohlížel si signum. Ustoupil a pokývl hlavou.

"Podívejme se, co tohle baby udělá," řekl Ambrose dychivě.

Držela jsem přívěsek a přitiskla ho na symbol na zdi, můj kabošonový safír zatlačil do středu obklíčeného trojúhelníku a pohodlně zapadl na své místo. Arthur, Ambrose a já jsme stáli a sledovali jakoukoli známku pohybu. "No, to bylo velmi Indiana Jonesovské," řekla jsem po chvíli. "Takže co se stane teď?"

V tu chvíli zem pod našima nohama zaduněla, jako by přímo pod námi projíždělo metro a část zdi se vyboulila dopředu do tmy. Ambrose zvedl obočí. "Úžasné!" vykřikl.

Není to úžasné. Vůbec, myslela jsem si, zíraje do černočerného prostoru za dveřmi. Všimla jsem si baterky visící na háku na zdi hned za otvorem, sáhla jsem dovnitř a rychle ji vytáhla ven. Cvakla jsem vypínačem a ukázala jsme dál do chodby.

Ve žlutém paprsku umělého osvětlení se objevil úzký tunel vytesaný do kamene. Před námi byl kus cesty, pak se svažovala dolů ve strmé rychlosti, dokud se nezatočila doprava a nezmizela. Můj hrudník se úzkostí sevřel, a začala jsem se znovu potit. Nevypadalo to jako jeskyně. Vypadalo to jako hrobka.

Nechci, abys tam šla sama, řekl Vincent.

"Jo, dobře, nebude mi vadit, když půjdeš taky," připustila jsem a otřela jsem si lepkavou ruku o své džíny. Kdo by to byl čekal, že se dlaně tolik potí? pomyslela jsem si.

Zkusil jsem vstoupit, a nemohu. Je to jako by neviditelná stěna blokovala dveře, které pálí, když se jich dotknu, řekl Vincent.

"Vincent říká, že se nemůže dostat dovnitř," řekla jsem. Arthur mi položil ruku na rameno. "Měli bychom tento průchod pravděpodobně před vstupem zkontrolovat. Zkusím to," řekl galantně. Když vstoupil do černého tunelu, blízko jeho hlavy se zablesklo jasné světlo. Uskočil, zavyl bolestí a horečně si mnul obličej. Něco smrdělo jako opékané buřty.

"Nech mě se podívat!" řekla jsem a stáhla mu ruce z obličeje. "Máš spálené obočí a vlasy vepředu!" zvolala jsem.

Ambrosova tvář byla rudá od potlačovaného smíchu. Vzdal to. "Ty vole," vyprskl a smál se tak, až brečel. "Měl jsi vidět svůj výraz."

Arthurova tvář byla stejně červená jako Ambrosova, ale on se nesmál. "Zkus to ty," vyzval ho.

Ambose ochranitelsky poplácal své krátce střižené vlasy. "Toto je posvátné," řekl, opatrně se naklonil zpět a natáhl ruku do dveří. Z konce jeho ukazováčku vyletěla oranžová jiskra. "Au!" zařval a strčil si spálený prst do pusy.

"Vidíš," řekl Arthur, vypadajíc klidně.

Nemůžeš tam jít, řekl Vincent.

"Byla jsem schopná dosáhnou pro baterku, takže to vypadá, že vlastně můžu," řekla jsem. "A myslím, že půjdu, pokud jsi viděl se svým budoucím zrakem nebo čímkoliv jiným, že jsem zmizela."

Ale, Kate, řekl, když jsem šla, nezraněná, do ústí jeskyně. Obklopil mě zatuchlý vlhký křídový odér. Páchlo to jako nedávno vykopaný tunel, ačkoli stěny i strop byly zčernalé staletími od sazí z pochodně.

Ohlédla jsem se na Arthura a Ambrose, kterří mě sledovali od dveří, kam se odvážili. "Měli bychom zavřít dveře jeskyně?" zeptala jsem se a ukázala na signum, které ještě stále vězelo ve zdi.

"Ne!" řekli oba.

"Zůstaneme tady. Nikdo se nemůže dostat dovnitř," uklidňoval mě Ambrose.

Dávej pozor, slyšela jsem Vincentova slova, která jako by zněla ze vzdálenosti několika yardů.

Posvítila jsem si baterkou do temnoty, polkla jsem, a než jsem se z toho mohla vymluvit, vyrazila jsem do tunelu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Simona Simona | 11. února 2017 v 21:51 | Reagovat

Nooo tyyyyy kraaaaso :O to je až moc napínavé. :D budu zas dlouho přemýšlet jak to dopadne :D úžasné jako vždy :)

2 Síma Síma | 11. února 2017 v 22:11 | Reagovat

Tak se to pěkně rozjelo. Je to napínací jako kšandy :-D . Nemůžu se dočkat pokračování. Děkuji moc :-)

3 Ivet Ivet | 11. února 2017 v 23:30 | Reagovat

Super :-)už se nemůžu dočkat pokračování :-D

4 Petra Petra | 12. února 2017 v 20:45 | Reagovat

Děkuji moc za překlad

5 alex alex | E-mail | 17. února 2017 v 20:06 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat pokračování!!Je to Pěkně napínavý! Užasný jako vždy. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama