16.kapitola - If I Should Die - část 1

22. února 2017 v 23:28 | AriaLissa |  If I Should Die
Čerstvě dopřeložená další část Mrkající









Jak se cesta tunelem zmenšovala, a brzy jsem se hrbila, abych hlavou nečistila strop. Z těsnějšího prostoru jsem byla víc a víc nervózní. Čím dále dolů jsem šla, tím těžší tlak rostl v mé hrudi, až jsem cítila, jako by se mi hroutily plíce.

Nakonec jsem nemohla jít dál. Srdce mi bilo tak silně, že jsem cítila bušení v uších. Opřela jsem se zády o stěnu tunelu a sklouzla do podřepu. Svírala jsem baterku ve smrtelném sevření, pokoušela jsem se mluvit k sobě ve všudypřítomné panice.

"Zavři oči a představ si, že jsi někde jinde," říkala mi máma, uvnitř hory Ruby Falls. Dobře, mami, pomyslela jsem si. Kde jine můžu být? A najednou jsem si vzpomněla na střešní terasu v La Maison, kam mě minulý měsíc vzal Vincent. Kolem nás se roztahoval výhled na Paříž v noci, na jiskřivé město, jako by byla ozdobena milionem strun vánočních světel.

Tam mě Vincent políbil - na tom nejromantičtějším místě. Váleli jsme se na lehátku na sluníčku, líbali jsme se a smáli se - a na několik blažených chvil - zepomněli, že se proti nám spikl osud. Na krátkou dobu jsme se milovali bez starosti o něco jiného. Bylo to na střeše, když mi Vincent řekl, že mě miluje, že si beze mně nedokáže představit život.

Cítila jsem na tváři chladný zimní vzduch, Vincentovy prsty v mých vlasech, prostor mezi našimi rty, než se naklonil a dotkl se svými rty mých.

Pak, v mé fantazii, zmizel, a já byla na střeše sama. Nádherné teplo bylo pryč - náhle a prudce - a chlad zimní noci mě bodal do obličeje a do rukou. A najednou jsem si vzpomněla na naši situaci tady a teď. Vincentovo tělo bylo pryč a jeho duch byl připoutaný k šílené ženě. A byla jsem pouhých pár yardů od něčeho, co by mu mohlo pomoci.

Prudce jsem otevřela oči a stála jsem zpátky, hrbila jsem se jako stará žena a vlekla jsem se cestou do zužující se chodby. Bylo tam tolik zákutů, že baterka osvětlovala jen pár metrů přede mnou. Byla jsem tak hluboko, že skalní stěny byly vlhké, když jsem se jich dotkla konečky prstů.

Jak jsem zatočila do zatáčky, došlápla jsem na hromadu trosek, a odkopla dopředu pár kamenů. Zmizely za rohem a ozvěna, kterou jsem slyšela - tucet přeskakování přes rozlehlý dutý prostor - mi napověděla, že jsem konečně dorazila.

Sehnula jsem se pod nízkým skalním šelfem, a najednou jsem se ocitla v jeskyni o velikosti olympijského bazénu a možná čtyřikrát tak vysoké jako já. Mířila jsem svojí baterkou po zdech a našla masivní dřevěné pochodně po stranách dveří. Vytáhla jsem zapalovač, jak mi Bran řekl, abych přinesla, zapálila jsem první a pak druhou. Jen jsem zapálila pochodeň, pomyslela jsem si, a okamžitě to uložila do mozku do složky Bizarní-věci-co-jsem-udělala, která se za poslední rok hodně rozšířila.

Když se plameny rozhořely k životu, zakašlala jsem z kouře a zhluboka se nadechla zatuchlého vzduchu v jeskyni. Tmavý povrch prostorné kamenné místnosti tančil v mihotavém světle pochodní, aby vypadal jako ještě více z jiného světa.

Stěny po obou mých stranách vypadaly jako z masivních plástů. Byly na sobě naskládané až ke stropu. Napočítala jsem pár řad a odhadla, že jich tam bude asi šest set.

Dveře byly pomalované písmeny a květinami a organicky zkroucenými tvary, které vypadaly jako tetování. Všechny měly jedno společné: ve postředku každých dveří byla ruka s malým žluto-oranžovým kapkovitým tvarem na špičce každého prstu, jako by z nich vystřelily plameny.

Dveře nejblíže nalevo vypadaly starověce, rozpadající se kámen pouze s pozůstatky jejich lakovaného designu. Jejich stav se lepšil, čím hlouběji byly, až na vzdáleném konci byly dveře vyrobené ze dřeva místo z kamene a barva vypadala méně sešlá.

Stěna naproti mě na konci chodby neměla nic s půlměsícovým tvarem dveří, a místo toho byla zcela pokryta nástěnnými malbami. Vedle ní, na vzdáleném konci stěny po mé pravici začínaly malované dveře znovu, vypadajíc téměř nově. Bylo to jen několik řad zářivě malovaných dvěří a pak přestaly a řady dlouhých prázdných otvorů se táhly směrem ke mně.

Přejela jsem prsty proti ústí nejblíže mě a zasvítila baterkou dovniř, okamžitě jsem věděla, co to je: byla to hrobka. Viděla jsem stejný styl v několika římských ruinách, které jsem navštívila ve Francii. Římané vyřezali díry vodorovně do sklaních stěn a jejich mrtvé uložili k odpočinku dovnitř.

Opatrně jsem posvítila baterkou a rozhlédla se po místnosti, než jsem vykročila dál, skenovala jsem nástrahy. A pak jsem si vzpomněla, kdo mě sem poslal, Bran by mě varoval, kdybych na něco měla dávat pozor.

Byla jsem v tajných "archivech" jeho rodiny, jak to nazval. Spíš jako mauzoleum, pomyslela jsem si, i když by to bylo možné považovat za archiv těl. Ujistíc se, že by mě Bran nikdy neohrozil, jsem vypnula baterku a strčila ji do tašky.

V záři pochodní jsem uviděla na druhém konci místnosti stůl, na něm stoh knih a zářící kovové předměty. To bylo to, co jsem pořebovala - Bran mi řekl, že knihy, které potřebuje, jsou mezi nimi. Jak jsem šla dál do místnosti, všimla jsem si, že poslední dvířka na pravé zdi jsou vyzdobeny čerstvými květinami: růžemi, lilemi a bílým šeříkem.

Když jsem se přiblížila, vůně čerstvého nátěru se mísila s vůní květin. Tyto dveře byly ozdobené nedávno. Něco mě bolestně píchlo v hrudi, když jsem se přiblížila. Ještě předtím, než jsem byla dost blízko, abych přečetla písmena namalované v dolní části dveří, věděla jsem, co by znamenaly.

Gwenhaël Steredenn Tândorn

Branova matka. Musel ji tady pohřbít jen před pár dny. Poklekla jsem, abych důkladně prozkoumala úroveň hrobky a obdivovala pečlivě namalovanou ruku s plameny a dekorativními vzory vířící kolem ní. Bran nebyl žádný umělec, ale zřejmě strávil hodně času a péče vytvářením matčiny památky. Všimla jsem si malé karty přivázané ke květinám a podržela ji mezi prsty. Četla jsme maličké pavoučí písmo: "To je pro tebe, mami. Každý den tě budu postrádat."

Moje srdce sebou lítostivě cuklo. Setřela jsem slzu, která mi stékala po tváři. Věděla jsem přesně, jak se Bran cítil. Pro mě to nebyla čerstvá rána, ale to bylo jedno, taková bude vždy krvácet. A i když jsem o nich konečně přestala přemýšlet každou minutu každého dne, vzpomínky přišly a bolest se vrátila v plné síle.

"Sbohem, Gwenhaël," zašeptala jsem, vstala a přistoupila k osamělému stolu. Všimla jsem si knih, které Bran zmínil, na levém kraji stolu: hromada červených vázaných svazků. Ale předtím, než jsem k nim přišla, zastavila jsem se a podívala se na malby, kterými byla pokryta celá zadní stěna. Připomínaly mi místo, které jsem navštívila s mámou ve Florencii - baziliku Santa Croce. Stejně jako na stěnách mnoha kapliček, malby byly rozděleny do pásů oddělených scén, řádek za řádkem, jako komiks.

V bazilice byly panely vyplněny obrázky znázorňující příběhy z Bible nebo italských světců, každá kaple zdobema jediným umělcem. Zde byly panely malované různými umělci - v různých stylech a zdánlivě z různých období. Oloupané a blednoucí barvy z horní části naznačovaly, že byly nejstarší, takže jsem začala tam, četla jsem obrazy jako příběhy, tak jak mě matka naučila.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | 22. února 2017 v 23:59 | Reagovat

Super, už se nemůžu dočkat dalšího překladu :-) :-) skvělá práce

2 Petra Petra | 23. února 2017 v 20:08 | Reagovat

Děkuji moc za překlad

3 Simona Simona | 28. února 2017 v 21:18 | Reagovat

Úžasné jako vždy takže další prosím :)

4 Síma Síma | 5. března 2017 v 0:32 | Reagovat

Děkuji, děkuji, děkuji. Těším se na další část. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama