6.kapitola - Die For Her

2. února 2017 v 10:29 | AriaLissa |  Die For Her
Na oslavu prodloužených prázdnin další kapitola. Užijte si ji. Mrkající









Když se má mysl probrala, dům byl tichý. Proháněl jsem se jím, rozhlížejíc se, koho uvidím, a když jsem se zastavil, uviděl jsem Vincenta samotného v jeho pokoji. Byl natažený na podlaze, házel kousky chleba do ohně a díval se, jak jiskří. Před ním ležel tác s nedotčeným jídlem. Musel vynechat večeři, jestliže mu Jeanne dělala pokojovou službu.

Co se děje? zeptal jsem se, protože jsem věděl, že odpověď má něco společného s ní.

"Julesi. Jsi zpět. Ta nehoda vypadala docela bolestivě. Doufám, že za to dostaněš nějaké bonusové body." Jeho hlas zněl smutně. Vím, že je rád, že mě 'vidí', aůe něco je rozhodně špatně.

Zůstal jsem zticha, a on nakonec řekl: "Kate řekla, že už mě nikdy nechce znovu vidět." Zmačkal další kousek chleba do malé kuličky předtím, než ho upustil do plamenů. "Myslí si něco špatného od té doby, co jsem se nerozrušil nad tvou smrtí."

Zcela normální reakce, když viděla, že je člověk a my jsme nesmrtelní, odpověděl jsem.

"Ale, Julesi," řekl, převalil se na záda a zíral do stropu. "Ona je jiná, než ostatní, které jsem kdy potkal. Nikdy jsem tohle necítil k dívce od té doby, co Hél-"

Hej, hej, hej, přerušil jsem ho. Oficiálně jsi v nebezpečné zóně. Měl by jsi děkovat své sťastné hvězdě, že se s tebou Kate rozešla. Co kdyby ti podlehla a ty bys ji musel odmítnout? To by bylo drsný, chlape. Pravidlo číslo jedna je, že nemáme ubližovat lidem. Nutit je myslet si, že to byli oni, kdo se rozešel s vámi. A v tvém případě se to vlastně skutečně stalo. Ušetřilo tě to od toho, abys později něco provedl.

"Ale co kdyby byla cesta," začal, trhajíc drobky z bagety v jeho ruce.

Není žádná cesta, řekl jsem. Okay, existují vzácné příklady, o kterých se čas od času dozvíme na shromáždění. Hrstka příběhů z minulosti. Ale člověče, kdo by chtěl, že jo? Oni zestárnou, zatímco ty zůstaneš mladý? To není přirozené.

My nejsme přirození, řekl Vincent mrtvým hlasem.

Ignoroval jsem ho a pokračoval: Plus, Jean-Baptiste zakázal francouzské spřízněné. Navíc jsi ten druhý: Než budeš mít své místo, je šéf on.

Vincent nic neřekl, ale já jsem věděl, že jsem nezměnil jeho názor. Příštích pár týdnů se potuloval kolem jako klubko nervů, pozoroval Kate z dálky. Nikdy k ní nešel tak blízko, aby ho zahlédla, a opatrně před námi předstíral, že ji nesleduje. Ale můžu říci, že umíral, když viděl její tvář. A když ji zahlédl v kavárně nebo při cestě domů od stanice metra, vypadal klidně. Stejně je v pořádku, když ví, že je Kate v bezpečí. To mě děsí. Mám pocit, že to skončí špatně, ale nemohu říct víc. V každém případě, moje mysl je na jiné věci.

Pokaždé, když zemřu, jsem ještě pár týdnů náladový. Zamyšlený. Myslel jsem na svou smrt, provádějíc na Googlu vyhledávání zachráněných, kteří přežili, abych viděl, co dělají. Ale nejdůležitější je ta záchrana, kterou učinil revenant jako první. Ten, který nás obrátil z člověka na bardia. Ten můj je dávno pryč - zemřel před více než půl stoletím. Ale jeho známky jsou v muzeích po celém světě, a to mě uklidňuje, vidět mistrovská díla, která vytvořil poté, co jsem zemřel. Polovina Fernand Léger by neexistovala, kdybych mu nedal svou plynovou masku a neumřel místo něho.

A je tu jeden jeho zvláštní obraz, Karetní hra, který rád navštěvuji, a to především proto, že na něm jsem - připouštím. Ale také proto, že je právě přes město u Musée d´Art Moderne. A protože jdu za měsíc do reanimace, jdu na pravidelnou procházku kolem muzea, abych se na něj podíval.

Na obraze byla skupinka vojáků hrající karty - Léger řekl, že jsou od jeho vlastního batalionu. Rozpoznal jsem svou dýmku, ale můj obličej namaloval jako robotickou kostru. Namaloval mě jako představu smrti, brzy poté, co jsem zemřel, abych ho zachránil. Scéna mě zanesla do těch nekonečných nocí plných hraní karet, zatímco jsme čekali na naše nepřátele v zákopech. Karty byly jediná věc, která mohla naši mysl oprostit od myšlenek na smrt.

A teď už pro mě smrt není problémem. To je něco, po čem toužím. Co vítám. Co potřebuji, abych mohl být nesmrtelný. Ačkoli Léger zobrazoval jeho vojáky jako automaty - snadno postradatelné, snadno vyměnitelné - obrněnou jednotkou kovu reprezentoval naši kůži jako posmrtný způsob, jak chránit nás všechny. Což nás dělá méně zničitelné. Znám války, hluboko ovlivněn Légerem, jako každý v Evropě. Ale vynechal viditelné záznamy o svých zraněních z boje.

To stačí. Měl jsem vyplnit svojí Karetní hru - alespoň pro tento životní cyklus. Otočil jsem se, že odejdu z místnosti, a zmrznul jsem na místě. Srdce mi bušilo jako basový buben.

To je situace, která hrozí každému revenantovi bardia, kteří žijí v malých městech, musí se přesunout pokaždé, když zemřou. Nemá se to stát ve městě se dvěma a čtvrt milióny lidí! Vyhýbáme se poznávání lidí v našem sousedství. Vůbec se vyhýbáme přátelství s lidmi (dobře - dočasné přítelkyně, ale to je něco jiného, protože jsou... dočasné). Protože jestliže nás člověk vidí zemřít, a pak nás rozpozná znovu oživené, jsme hovno v potoce.

Ale Vincent našel přítele. Přítele, který mě viděl umírat. A ona sedí na druhé straně místnosti, zírá přímo na mě, ústa nedůvěřivě dokořán. Vstala a přicházela ke mně. "Julesi!" řekla a její hlas zněl kvičivě, protože nemůže uvěřit svým očím. Měl jsem jednu sekundu na vzpamatování se ze šoku předtím, než jsem byl schopný nahodit masku zpět na tvář.

"Ahoj," řekl jsem a mírně naklonil hlavu na stranu. "Známe se?"

"Julesi, to jsem já, Kate. Navštívila jsem tvé studio s Vincentem, pamatuješ? A viděla jsem, co se stalo v metru. Ta havárie."

Usmál jsem se na ni, že je mi líto. "Obávám se, že jste si mě s někým spletla. Jmenuju se Thomas a neznám nikoho jménem Vincent."

Kate udělala krok směrem ke mně a v očích se jí zableskla zlost. "Julesi, vím, že jsi to ty. Viděla jsem, že jsi byl u té nehody, kdy... před měsícem?"

Pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou.

"Julesi, musíš mi říct, o co jde," trvala na svém.

Lidé se po nás začali ohlížet, musel jsem vyřešit situaci s Kate uprostřed zaplněného veřejného místa. Ale co můžu udělat? Nemůžu jí říct pravdu. A ona jistě nespolkne mou šarádu. Jemně jsem ji vzal za loket a vedl ji k lavičce. "Pomůžu vám se posadit. Musíte být rozrušená. Nebo přetažená."

Kate mi vytrhla svou paži. "Vím, že jsi to ty. Nejsem blázen. A já nevím, co se děje. Ale obvinila jsem Vincenta, že je nemilosrdný, po tom, co jsi zemřel. A teď se ukázalo, že jsi naživu."

Kate to v podstatě zaječela a já jsem cítil, jak mi krůpěje potu stékají po čele. Každý v místnosti nás sleduje. Bezpečtnostní stráž se k nám vydala od recepčního pultu. "Je tu nějaký problém?"

"Žádný problém, pane, zdá se, že si mě dáma s někým spletla."

"To není pravda!" zasyčela Kate, sevřela pěst a dupla nohou jako rozzlobená školačka. Rozzlobeně odešla pryč, ven ze dveří muzea,a já jsem na strážného pokrčil rameny, který ztratil zájem, teď, když se bouře přehnala. Jakmile odešel, jdu pryč, dolů po schodech, zpět k rezervovanému místu, kde jsem zaparkoval, na Rue Rambuteau. Vím, kde bude: byl to hloupý nápad, že ji Vincent vzal zpět do La Maison, poté co jsem zemřel, aby 'ji uklidnil.' Aler jestli pojede metrem, budu tam muset dorazit za rekordní čas, abych do La Maison dorazil dříve než ona.

Nejhorší, co se může stát, je, že ji JB u brány nepustí dál, ale skutečně jsem se ohledně celé věci cítil špatně. Vincent je létací. Jestliže trvá na tom, že ho chce vidět, nebudeme schopni dodat jí mluvícího a chodícího Vincenta do zítřejšího odpoledne. A Kate vypadala zatraceně dobře, jak pochodovala pryč ode mě. Není ten typ dívky, která se snadno vzdá.

Pařížský provoz v tomto případ ěpracuje proti mně , důležité záležitosti, a když jsem vběhl do předsíně předními dveřmi, Jeanne se dohadovala s Jeanem-Baptistem o mladém návštěvníkovi, který čekal v obývacím pokoji se vzkazem pro Vincenta.

Obývací pokoj je nyní prázdný, s výjimkou dopisu podepsaným Kate. Takže jsem spěchal rovnou do Vincentova pokoje, a tam byla, stála vedle jeho studeného, mrtvého těla, a vyváděla jako herečka v černobílém hororu.

Cítil jsem létacího ducha v místnosti. "Vypadá to, že hra je u konce," řekl jsem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Caroline Caroline | E-mail | 3. února 2017 v 22:39 | Reagovat

Děkuju že to sem přidávaš!
Určitě v tom pokračuj
Děkuju děkuju!!!

2 Síma Síma | 11. února 2017 v 22:36 | Reagovat

Děkuji, úžasné. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama