End Of Days - Kapitola 1

18. února 2017 v 20:31 | AriaLissa |  The End Of Days
Otázečka: Jak by se vám líbil překlad této knihy?






Všude, kudy jsme letěli, se pod námi rozptylovali lidé.

Viděli velký stín našeho roje, a utíkali.

Letěli jsme nad panoramatem města, které bylo zuhelnatělé, polámané, a většinou opuštěné. San Francisco bývalo jedno z nejkrásnějších měst na světě, s jeho tramvajemi a slavnými restauracemi. Turisté se procházeli po Fisherman´s Wharf a křižovali přeplněné uličky čínské čtvrti.

Nyní špinaví přeživší bojují o zbytky a obtěžují vyděšené ženy. Prchají do stínů a mizí, jakmile si nás všimnou. Ti vlevo jsou nejzoufalejší, rozhodnou se zůstat venku v naději, že na pár vteřin uniknou gangům, nás to nutí letět.

Pod námi se hrbí dívka nad mrtvým mužem s končetinami doširoka rozhozenými. Sotva si nás všimne, nebo se nestará. Sem a tam jsem viděla světlo, jak se zalesklo v oknu, známky toho, že někdo se na nás dívá přes dalekohled, nebo možná míří puškou, jakmile jsme proletěli.

Musíme být docela vidět. Mrak škorpioních ocasů, sarančata člověčí velikosti zakrývající oblohu.

A uprostřed toho všeho démon s obrovskými křídly nesoucí dospívající dívku. Alespoň Raffe pro každého musí vypadat jako démon, kdo nevěděl, že byl archanděl letící na vypůjčených křídlech.

Nejspíš si mysleli, že dívku, kterou drží, unesl. Nemohli uhodnout, že se v jeho náručí cítím bezpečně. Že mám položenou hlavu na křivce jeho krku, protože mám ráda ten dotyk jeho teplé kůže.

"Vždycky takhle my lidi seshora vypadáme?" zeptala jsem se.

Odpověděl. Cítila jsem vibrace v jeho krku a viděla hýbat se jeho ústa, ale nemohla jsem ho slyšet, kvůli bouřlivému ruchu roje sarančat.

Je to asi dobře, že jsem ho neslyšela. Andělé si asi myslí, že vypadáme jako švábi utíkající z jednoho stínu do druhého.

Ale my nejsme švábi nebo opice nebo netvoři, bez ohledu na to, co si o nás andělé myslí. Jsme stále stejnými lidmi, kterými jsme kdysi byli. Přinejmenším uvnitř.

Rozhodně doufám, že ano.

Podívala jsem se na mou rozřezanou sestru, která letěla vedle nás. Dokonce i teď si musím připomínat, že Paige je stále stejná holka, kterou jsem vždycky milovala. No, možná ne úplně stejná.

Seděla na Beliálově scvrklém těle, které na nosítkách neslo několik sarančat. Byl celý od krve a vypadal dávno mrtvý, i když jsem věděla, že je stále naživu. Není to o nic horší, než si zaslouží, ale je tu část mě, která se diví primitivní krutosti toho všeho.

Před námi se objevil šedý skalnatý ostrov uprostřed San Franciské zátoky. Alcatraz, notoricky známé bývalé věžení. Nad ostrovem je smršť kobylek. Je to jen malá část úlu, která nepřišla, když Paige před několika hodinami volala na pláži o pomoc.

Ukázala jsem na ostrov za Alcatrazem. Byl větší a zelenější, bez budov, jak jsem mohla vidět. Byla jsem si jistá, že je to Ostrov andělů. Přese jméno, nějaké místo musí být hezčí než Alcatraz. Nechci Paige na tom pekelném kameni.

Zatočili jsme kolem roje kobylek a zamířili na větší ostrov.

Navrhla jsem Paige, aby šla s námi. Její kobylky a ty nejblíře u ní následovaly nás, ale většina se připojila k roji nad Alcatrazem, do temného trychtýře nad vězením. Někteří se zdají být zmateni, co nás následovali první, pak mění směr a míří zpět do Alcatrazu, jako kdyby byli nuceni být součástí úlu.

Jen hrstka kobylek zůstala s námi, když jsme kroužili kolem Ostrova andělů jako u dobrého místa pro přistání.

Zapadající slunce zdůrazňovalo smaragdově zelené stromy obklopující záliv. Z tohoto úhlu byl Alcatraz v přední části celého panoramata San Franciska. Kdysi to musel být úchvatný výhled. Teď to vypadá jako zubaté linie polámaných zubů.

Přistáli jsme u vody na západním břehu. Tsunami na pláži zanechala trosky z cihel a roztříštěných stromů na jedné straně kopce, zatímco druhá strana byla skoro neporušená.

Když jsme přistáli na zemi, Raffe mě pustil. Měla jsem pocit, že jsem u něj byla scholená rok. Moje ruce byly prakticky zmrzlé kolem jeho ramen, a moje nohy jsou ztuhlé. Kobylky klopýtají kolem, když přistanou, mají stejné problémy.

Raffe natáhl krk a potřásl pažemi. Jeho kožnatá netopýří křídla za ním zmizela. Stále nosil masku z masakru u hnízda. Tmavě červenou protkanou stříbrem, přes celý obličej s výjimkou úst.

"Nechceš si to sundat?" zatřepala jsem svou znecitlivělou rukou. "Vypadáš jako červená smrt na křídlech démona."

"Dobrý. Takhle by měl vypadat každý anděl." Pokrčil rameny. Předpokládám, že není snadné někoho celé hodiny, lpícího na vás, držet. Navzdory snaze uvolnit svaly, jeho oči skenovaly naše podivně klidné prostředí.

Upravila jsem si popruh kolem ramen, takže můj meč, převlečený za medvídka, seděl na mém boku pro snadný přístup. Pak jsem vykročila, abych pomohla mé sestře z Beliála. Jak jsem byla poblíž Paige, její kobylky na mě syčely a mířily žihadla mým směrem.

Zastavila jsem se, srdce mi bušilo.

Raffe byl vedle mě v jediném okamžiku. "Nech ji přijít k tobě," řekl tiše.

Paige vylezla a natáhla k domácím kobylkám její malou ruku. "Psst. To je v pořádku. To je Penryn."

Stále mě udivuje, když vidím, jak tyto monstra poslouchají mou malou sestru. Naše výměna pohledů trvala ještě chvilku déle, než ty bestie sklopily žihadla pod Pageiným jemným broukáním. Vydechla jsem a nechala Paige je uklidnit.

Paige sehnula a sbírala Raffova utržená křídla. Ležela na nich, a obarvené peří vypadalo rozdrceně, ale téměř okamžitě se začalo v její náruči čechrat. Nemůžu vinit Raffeho z jejich odříznutí od Beliála před tím, než z nich kobylky mohly vysát život spolu se zbytkem démona, ale přála jsem si, aby to nedělal. Teď budeme muset najít doktora, který je přišije Raffovi předtím, než zchřadnou.

Vyrazili jsme po pláži a uviděli pár loděk uvázaných ke stromuostrov musí být obsazen.

Raffe nám navrhl se skrýt, zatímco on půjde nahoru po svahu.

Vypadá to, že na jedné straně kopce bývala řada domů. Na zemi zůstaly pouze betonové základy, poseté poničenými deskami z prken obarvených vodou a solí. Ale výše se nacházelo několik neporušených budov.

Rychle jsme přeběhli za nejbližší budovu. Byla dost velká, aby to byl nějaký druh kasárny. Stejně jako ostatní byla zapečetěna s bílými natřenými deskami. Vypadaly, jako by byly zavřené dlouho před Velkým Útokem.

Celá věc mi připadala strašidelná, s výjimkou domu na kopci s výhledem na záliv. Byl to naprosto neporušený viktoriánský dům, kompletní s bílým laťkovým plotem. Byla to jediná stavba, která vypadala jako rodinný dům a jediná s barvou nebo jakýmkoli smyslem života.

Neviděla jsem žádné hrozby, rozhodně nic, co by kobylky nemohly odradit, ale stejně jsem zůstala z dohledu. Sledovala jsem Raffa, jak vyskočil a letěl do kopce, pohybující se za stromovým krytem kasáren, od stromu ke stromu, cestou směrem k hlavní budově.

Když se tam dostal, mír rozbila střelba.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jackie Jackie | 19. února 2017 v 22:24 | Reagovat

Preklad máš veľmi dobrý :-) ale dej má nezaujal :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama