O dívce, která nepoznala lásku

13. února 2017 v 22:13 | AriaLissa |  Jednorázové povídky
Napadl mě takový blábol, který jsem sepsala.







Marissa ležela na své posteli v pokoji, do uší jí ječela hudba, a ona přemýšlela, co tady na tom světě vlstně dělá. Proč se vůbec narodila, když ji nikdo nemá rád. Všicni se k ní chovají jako k hadru, a přitom ona je živá dýchající bytost. Nemohla se také ubránit úvahám, jak by to vypadalo, kdyby se vůbec nenarodila, nebo kdyby umřela. Její labilní sestra by bezpochyby měla radost, protože tím by se zase veškerá pozornost soustředila na ni.

Emmě už bylo devatenáct, ale stále se chovala jako malé dítě. Neuměla si sama připravit jídlo, neuměla si sama umýt vlasy! Marisse bylo teprve šestnáct, ale toto, jako každý inteligentní člověk jejího věku, zvládala. Ale přese všechno jí připadalo, že všichni mají Emmu raději, i přesto, že si na ni občas postěžují.

Marissa zavřela oči a představovala si svůj pohřeb: někdo tam pronese řeč, jakej byla mizernej parchant, nikdo neuroní ani slzu a po skončení obřadu neobřadu uspořádají divoký mejdan na oslavu její smrti. Všechno se v ní sevřelo, když si uvědomila, že po smrti nebude nikomu chybět, i když jí všichni, svorně tvrdili, že jim chybět bude.

Proč jí někdy neřekli, že ji mají rádi? To byla další věc, co Marissu trápila. Tu větu od nich nikdy neslyšela. A možná to bylo právě to jediné, co potřebovala. Její duše by to potřebovala. Možná by to Marisse pomohlo, aby zase mohla mít radost ze života.

A ve škole to nebylo nic lepší. Pořád jen: "Tohle je špatně!" Nebo: "Měla by ses už konečně začít pořádně učit!" A Marissa nemohla za to, že se bojí referátů.Proč to prostě ostatní nemohou pochopit? říkala si. Oni se určitě také něčeho bojí. A u mě to jsou zrovna referáty.

Na základní škole se k ní také nechovali moc hezky. Z neznámého důvodu ji začali šikanovat. Nikdy to nepochopila, proč si jako terč vybrali zrovna ji. Jednou si na ně doma postěžovala, a máti sice do školy šla, ale Marisse se zdálo, že je snad ještě horší, když ji ignorují. Potom se s ní bavila už jen jedna spolužačka, ale Marisse se zdálo, že i jí je na obtíž.

Čím dál častěji ji napadalo to, že je jen omyl, flek na životě ostatních. Jejich chování jí to potvrzovalo. Ani nevěděla jak, ale najednou žila v úplně jiném světě - ve světě knih, kde je možné i nemožné, tudíž i to, aby ji měl někdo rád. Toužila poznat, jaké to je. Doma se jí toho nedostávalo, a tak, dá se říci, žila skrze knihy - jednou byla silnou upírkou, podruhé obyčejnou dívkou, co hledala svého prince.

Často se ve dne přistihla, že myslí na knihy, co přečetla, a na to, jak by ona sama žila v takovém světě. Pomalu a nevědomky si utvářela svůj vlastní svět představ a snů. V reálném životě však byla stále sama. Ostatním se možná mohla zdát jako namyšlená primadona, které je všechno jedno, ale ve skutečnosti to bylo jinak.

Byla roztříštěná - a nevěděla, jak ty střepy zase slepit dohromady.

Naivně si myslela, že to v nové škole bude lepší, ale nebylo. Nastoupila totiž ne stejnou školu, kterou studovala její sestra Emma, která byla v posledním ročníku. Marisse od samého začátku připadalo, že očekávají, že bude stejná. Když totiž Marissa na tu školu ještě nechodila, sestra něco provedla, nevěděla co, důvod jí do dneška neřekli, a kvůli tomu Emma skončila na pár dní v léčebně.

Marissa proti psychickým lidem a léčebně nic neměla - chápala, že některé lidi prostě skolil život venku a nezvládli to, ale Emma jí neuvěřitelně brnkala na nervy, protože si myslela, že tímto na sebe upoutá pozornost. Pravda, upoutala ji, ale jinak, než zamýšlela. Tehdy se Marisse poprvé v hlavě zrodil strach z vlastní sestry, ale rychle ho zapudila.

Emma však byla více hysterická, navíc z ní byla ještě větší puntičkářka, než byla předtím, pořád něco přesouvala. Marisse dokonce ukradla z knihovničky její dekorace. To Marissu tak rozčílilo, že předvedla takový hysterický výstup, za který by se nemusela stydět ani sousedka žijící v nejvyšším patře jejich domu, kterou Marissa poslouchala v koupelně při čištění zubů, jak řve na svý dva malý syny.

Emma byla k Marisse protivná, a Marissa vůbec nechápala, co jí kdy tak hroznýho udělala. "Mnohem raději bych byla jedináček!" slyšela jednou říkat Emmu přes zavřené dveře. V tu chvíli se Marissa stáhla ještě více do sebe. Tak o tohle tu jde? Emma chce být jedináček!

Emma Marisse záviděla všechno, a přitom sama měla víc - dvě kamarádky (Marissa si pomyslela, jak se s ní můžou vůbec bavit a napadlo ji, že jim nejspíš někdo platí, aby se s ní bavily), měsíčně dostávala sedm stovek, zatímco Marissa nic, a i otec jí měl raději. Na Vánoce musela pozorovat, jak si Emma rozbaluje několik drahých knih o Harrym Potterovi. Jak se později v knihkupectví přesvědčila, jedna stála osm set. Na co to proboha má, když to odloží do knihovny, a vůbec to nečte?

Rozhodla se to vyhnat z hlavy. Na Emmu odmítá žárlit. Navenek předstírala, že je jí to jedno, ale potajmu by se ráda do těch knih podívala. Chamtivá a lakomá Emma by jí to však nikdy nedovolila. Byla úplně hysterická, když někdo byť jen prošel kolem jejích věcí, což bylo prakticky pořád.

Emma na ní občas vrhala takové divné pohledy a v Marisse se vzbudilo... Co? Strach? Respekt? Marissa se uzavírala do sebe, a i když byly chiličky, kdy na ní Emma byla milá, v Marisse vzbudila pocit, že něco chystá, ale vždy zůstalo pouze u protivných pohledů. Věděla, že kdyby to někomu řekla, tak by se jí akorát vysmáli, jak je paranoidní.

Marissa se uzavřela do sebe a rozhodla se čekat.

O dva roky později

Marissa nedávno oslavila osmnácté narozeniny. No - oslavila. Vždy se koupil dort, do něj se zapíchaly svíčky a oslavenec se s dortem vyblejskl. Tentokrát to ale bylo bez dortu. Emma totiž měla další záchvat a skončila v léčebně, takže na nějaký kupování dortu nebyla nálada. Marissa byla ještě osamělejší než kdy předtím.

Krátce po osmnáctých narozeninách jí zjistili nějaké gynekologické problémy. Marissa o tokm nikomu neřekla, stejně by to nikoho nezajímalo. Strčila si papír do kapsy a kráčela po ulici. Sestra byla už několik měsíců v léčebně, Marisse se doneslo, že začala spolupracovat a možná se brzy vrátí domů. Bála se.

Bála se Emmy, že se jí pokusí ublížit. Bála se, že ta její spolupráce je jen naoko. Což se bohužel mělo potvrdit. Babička i matka byly někde na nákupech a Marissa se rozhodla, že se půjde projít. Venku chvíli předtím přestalo pršet, takže čvachtala loužemi.

Šla na svůj obvyklý okruh k řece. Ruce měla zastrčené v kapse mikiny. Bundu si nebrala. Čvacht čvacht čvachty čvacht... V hlavě si počítala rytmus kroků. Vzhlédla k nebi. Mraky byly ještě stále zatažené, jako by se mělo zase každou chvilku rozpršet. Najednou se za ní ozvaly další čvachtavé kroky a pak hlas: "Kam si myslíš, že jdeš, zrůdo?"

Marissa se otočila. Za ní stála Emma. Srdce se jí splašeně rozbušilo. Kde se tady vzala? Pak si vzpomněla na rozhovor matky s babičkou, jak mluvily o tom, že Emma už má vycházky. Divila se ale, že je tady bez dozoru. Jestliže jde někam dál, měla by přece u sebe mít nějaký dozor. Emma se zachechtala: "Překvapená, že mě vidíš? Já jsem naopak ráda. Můžu udělat to, co plánuju už dlouho." Z kapsy své bundy vytáhla zbraň.

Marisse srdce vyplašeně bušilo v hrudi a v duchu křičela: To přece nemůžeš udělat!

"Rozluč se se životem, který jsi nikdy neměla mít," zasyčela a namířila.

"Emmo," zašeptala Marissa. "Prosím."

Pak najednou svět explodoval v nesnesitelné bolesti a Marissa zpožděně zaslechla zvuk výstřelu. Zalapala po dechu a pak ji obklopila milosrdná tma.

O několik dní později

Emma se dívala na rakev a v hrudi jí klokotal radostný pocit. Nemohla uvěřit, že je ta malá potvora konečně pryč. Byla to taková nádhera! Zamračila se na rakev a mrskla na ní zvadlou květinu. Rozhlédla se po pár lidech, kteří se uráčili přijít, a ani to si ta mrcha Marissa nezasloužila. Dost na tom, že ani jeden z přítomných neuronil ani slzu. To opět v Emmě vyvolalo radostný pocit zadostiučinění.

Marissa měla pravdu, když říkala, že nikomu nebude chybět. A taky říkala, že nechce být pohřbená v rakvi, což Emma považovala za naprostý nesmysl a málem se usmívala, že ani pohřeb podle přání tý husy nevyšel.

Nikdo netušil, co se přesně stalo. Emma se držela své verze: Zatloukat, zatloukat, zatloukat!

Musela si sice vymyslet alibi, kde v tu dobu byla, ale nakonec jí to sežrali i s navijákem. Ovšem dalo jí značnou práci předstírat, jak moc je smutná a jak jí Marissa chybí.

"Budeme muset roztřídit její věci," pronesla matka, když se vraceli z pohřbu domů. Emma se toho okamžitě s radostí ujala a když o několik dní později vyhazovala Marissiny věci do popelnice, těšila se z toho, že na Marissu zapomenou a ona zase bude ta první, jako byla dříve, než se ta malá zrůda narodila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jackie Jackie | 14. února 2017 v 15:36 | Reagovat

To bolo úžasné O_O Negatívne knihy ani poviedky síce zvyčajne nečítam ale táto bola fakt dobrá :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama