VA - Rodina pro Rose - Kapitola 2 - Muž z parku

19. února 2017 v 20:51 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - Rodina pro Rose

Rose

Domů jsem se vrátila až pozdě v noci. Matka stále spala, když jsem ji kontrolovala. Neměla jsem náladu na spánek, byla jsem až moc bdělá. Dala jsem se tedy do úklidu bytu. Byly tři hodiny ráno, takže jsem pro klid v noci nezapínala vysavač a jenom sesbírala odpadky a oblečení roztřídila na světlé a tmavé, abych mohla zítra vyprat.

Následně jsem zalezla do svého mrňavého tmavého pokoje (dveře se nedaly zamykat) a natáhla jsem se na malou postel, na které se mi moc pohodlně neleželo. Abych se na postel vešla celá, musela jsem se skrčit. Byla zima, topení se zase rozbilo a nebyl nikdo, kdo ho opravil.

Jednou jsem to zkusila sama, ale rozbila jsem ho snad ještě více, takže jsem v době, kdy matka nebyla doma, poprosila o pomoc souseda, který byl sice podobný ožrala, jako moje matka, a vrhal po mně oplzlé pohledy, jinou možnost jsem ale neměla, protože jsem věděla, jak by matka reagovala na rozbité topení. I kdyby mě ten soused třeba znásilnil, bylo by jí to jedno, důležitější pro ni bylo topení.

Nakonec jsem usnula, ani nevím jak. Probudil mě mámin kašel. Během vteřinky jsem byla bdělá. Slyšela jsem její kroky, jak míří do koupelny. Seděla jsem na posteli a ani nedutala. Matka šla do koupelny, zavřela se tam a za chvilku jsem zaslechla zvuk puštěné sprchy.

Odplížila jsem se do kuchyně a namazala si chleba. Snědla jsem ho asi polovinu, když se máma objevila v kuchyni. Ani se na mě nepodívala a také si vzala jídlo. Rychle jsem do sebe hodila zbytek chleba a chtěla odejít, ale máma mě chytila za zápěstí. Podívala jsem se jí do očí. Nakonec můj pohled nevydržela a pustila mě.

░▒▓█▓▒░

Samozřejmě jí střízlivý stav nevydržel dlouho a odpoledne byla už zase opilá. Já seděla v pokoji a nadávala sama sobě, že se klidně dokážu postavit armádě Strigojů, ale s opilou matkou si neporadím. Moje úvahy přerušila matka, která se vpotácela ke mně do pokoje. Ve tváři měla vepsanou zuřivost. Slezla jsem z postele a postavila se proti ní. Srdce mi v hrudi bušilo tak, jako by se snažilo dostat ven. Na tváři jsem ucítila ostrou bolest. Matčinu letící ruku jsem neviděla. Tvář mě štípala, ale nehodlala jsem se bolesti podvolit. Ne před ní.

Podívala jsem se jí zpříma do očí. To ji evidentně rozzuřilo, protože mě vzápětí uhodila znovu. "Proč jen jsi mu tak podobná?" zaječela. "Za co mě mučíš? Proč se musím denně dívat na něj? Proč?" Chytila mě za vlasy a zatáhla. Bolelo to. Za vlasy mě přitáhla k sobě, a pak mi před obličej strčila nějakou fotku. Neměla jsem však šanci spatřit, co na ní je, ale když jsem po ní hmátla, nechala mi ji.

Škubla tak, až jsem hlavu zvrátila dozadu, ale jí v ruce zůstal chuchvalec mých vlasů. "Nikdy ses neměla narodit," zasyčela mi do ucha. "Nikdy, rozumíš?" Načež se vypotácela z mého pokoje. Nezavřela za sebou. Vzala jsem obrázek, který jsem upustila na zem, a odplížila jsem se do spíže. Tam jsem se při máminých záchvatech jako malá zavírala (dveře se tam daly zamknout).

Udělala jsem to také teď. Rozsvítila jsem si malou lampičku, která se tam nacházela. Slabé světlo osvítilo police s rozličnými potravinami a samozřejmě několik flašek s alkoholem. Měla jsem chuť je popadnout, vylít a roztřískat. Otočila jsem klíčkem a ujistila se, že jsou dveře opravdu zavřené. Teprve pak jsem se s pláčem zhroutila na podlahu a v ruce mačkala papír.

Absolutně jsem nechápala, co měl tento výstup znamenat. Ale měla pravdu. Musela jsem se otci hodně podobat. Měla jsem jeí obličej, ale jinak nic. Byly jsme rozdílné jak vzhledově, tak povahově. Při svých opileckých scénách na mě skoro pokaždé křičela, že jsem otcova kopie. Věděla jsem, že to byl nějaký Moroj, který si s ní prostě užil, zbouchnul ji a opustil. Nejsmutnější mi na tom přišlo to, že se tím nechala zlomit.

Když jsem po dlouhé době vyplakal všechny slzy, podívala jsem se na pomačkanou fotografii. Z ní se na mě díval elegantní Moroj v obleku. Měl hnedé vlasy, hnědé oči, a poloúsměv, který mi byl povědomý. Nevím, jak dlouho jsem ve spíži byla, ale když jsem se konečně odvážila vyjít ven, už bylo ticho. Fotku jsem si strčila do zadní kapsy džínů a z věšáku vzala svůj kabát. Klíče v pořád byly v kapse. Zaregistorvala jsem chrápající matku na gauči. V tu chvíli jsem pocítila lítost... Odpor a lítost. Ta moje povaha... Zřejmě ji mám právě po otci. Napadlo mě, jestli vůbec někdy jevil zájem se se mnou setkat. Ale nejspíše ne, když nikdy nepřišel.

Znovu jsem zamířila do parku a potisící se pozdravila s mou starou známou lavičkou. Tentokrát jsem ale nemyslela na matku, ale na otce. Hlavou mi prolétla myšlenka, že bych ho zkusila najít. Odvážila jsem se pocítit ještě něco jiného. Naději. Naději, že by mě mohl mít někdo rád.

░▒▓█▓▒░

Dimitrij

Procházel jsem se městem a něco mě táhlo k parku. K tomu parku, kde jsem včera viděl plakat tu dívku. Ani nevím, co jsem očekával, ale...

Byla tam. Seděla na té samé lavičce jako včera. Sice ke mě byla otočená zády, avšak poznal jsem, že je to ona.

Včera jsem nevěděl, zda ji oslovit, jak vhodně začít hovor. Dnes jsem k ní zamířil skoro bez rozmýšlení a sedl si vedle ní na studenou lavičku. Nedala nijak najevo, že mě zaregistrovala. Neotočila se. Jen bez zájmu hleděla přes vlasy ve tváři před sebe.

"Je zima, že?" prohodil jsem nakonec tu nejotřepanější frázi, jaká mě mohla napadnout. Ale zafungovalo to. Otočila se ke mně. Odhrnula si z tváře vlasy a já se jí zahleděl do uplakaných očí. Chvilku na mě zírala, jako bych byl mimozemšťan, a pak jen bez zájmu pokrčila rameny. Podal jsem jí balíček papírových kapesníků.

Těkala očima mezi nabídnutými kapesníky a mým pohledem. Kývl jsem na ni a ona mi vzala kapesníky z ruky. Děkovně se na mě pousmála, avšak stále nic neřekla.

I přes smutek v očích byla tak... krásná. Bylo však jasné, že se cizímu muži, který si vedle ní před půlminutou přisedl na lavičku, se svěřovat nebude.

"Jsem Dimitrij," řekl jsem po chvíli. Čekal jsem, co ona. Odpovědí mi opět bylo ticho. "Vy toho asi moc nenamluvíte, co?"

Znovu pokrčila rameny. Následovalo opět ticho. Věděl jsem, že bych se nejspíš měl zvednout a jít, ale nedokázal jsem se k tomu přimět. A pak, najednou, tak potichu, že jsem musel přemýšlet, jestli se mi to nezdálo, řekla, nebo spíše zašeptala: "Jmenuju se Rose."

"Rose?" zopakoval jsem. Přikývla. "Rusky je to Roza," dodal jsem mimoděk.

"Roza? Pěkné," řekla potichu. "Líbí se mi to."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 SuperCrazy7 SuperCrazy7 | 19. února 2017 v 21:02 | Reagovat

Já to věděla :-) Moc pěkné ;-)

2 Anabel Anabel | E-mail | 19. února 2017 v 21:37 | Reagovat

Á tak už se seznámili 😊 Už se těším na další díl, jak to bude mezi nimi pokračovat 🙂 Ale je mi líto Rose. Ona za to nemůže 😕 Ale jinak super kapča 🙂

3 Jackie Jackie | 19. února 2017 v 22:21 | Reagovat

Krásna kapitola :-) Ale Janine by už bolo treba prefackať :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama