Vampýrská Akademie - Odvážné srdce - Bonusová kapitola

11. února 2017 v 22:48 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - Odvážné srdce
Pár bonusových vět k povídce Odvážné srdce.









Dimitrij

Dusil jsem se. Dům byl celý v plamenech. "Strýčku Dimitriji!" slyšel jsem křik svého synovce Pavla. Okamžitě jsem se vydal směrem, odkud jsem slyšel jeho hlas. Plameny mi postup vpřed hodně stěžovaly. Nakonec jsem ho našel. Vzal jsem ho za ruku a řekl mu: "Drž se těsně u mě."

Vystrašeně přikývl. Oba jsme kašlali a hledali cestu, kudy bychom se mohli dostat z hořícího pekla. Oheň byl už i na schodech. Rozaline neponechala nic náhodě a zažehla oheň na více místech.

Pavel mi svíral ruku. "Tudy," řekl jsem si pro sebe a co nejrychleji ho táhl dolů ze schodů, hořící halou a konečně otevřenými dveřmi ven do tmavé noci. Cestou jsme přeskakovali ohnivé hradby, kterým nebylo možné se vyhnout. Dostali jsme se v pořádku ven.

S úlevou jsem zaznamenal, že už jsou venku všichni... Až na Rozaline. "Musím se vrátit pro Rozaline!" křikl jsem na ně.

"Dimko!" vykřikla Viktoria.

Věděl jsem, že když se tam vrátím, už se nejspíš nikdy nedostanu ven, ale instinkt mi velel, že tam Rozaline nemohu jen tak nechat. Postrčil jsem Pavla, který se rozběhl ke své matce. Všichni hystericky plakali. Otočil jsem se zpět k hořícímu domu.

"Dimko, nechoď tam!" ječela Viktoria.

Já ji však neposlouchal a šel zpátky dovnitř. Plameny mě dusily, ale já přece musel najít Rozaline a odvést ji ven. Očima jsem hledal, kudy bych se nejlépe dostal do horních pater, ačkoli to bylo velmi nebezpečné.

Nakonec jsem se jako zázrakem dostal do druhého patra na terasu, kam se plameny pomalu, ale jistě měly také doplazit. Rozaline seděla na zábradlí, něco si pobrukovala a klátila nohama.

"Rozaline," oslovil jsem ji opatrně.

Otočila se na mě se zvráceným úsměvem na rtech.

"Rozaline," natáhl jsem k ní ruku. "Prosím, pojď se mnou."

Rozaline mě ignorovala. Otočila se zpět a začala si hlasitěji zpívat: "Letím si, letím, a vlci si vyjí..."

"Rozaline, prosím," zkusil jsem to znovu.

Otočila se na mě s pohledem, jako by mě právě viděla poprvé v životě a radostně mi oznámila: "Já umím létat! Vždycky jsem věděla, že umím létat!"

"Ale Rozaline, to je přece nesmysl."

Oči jí potemněly. "Ale já umím létat," trvala na svém.

Přistoupil jsem k ní o pár krůčků a naléhavě na ni promluvil: "Rozaline."

Najednou se jí podivně zableskly oči. Viděl jsem záblesk staré Rozaline, nádherné, veselé a usměvavé dívky, kterou jsem si bral. Byla to ale jen vteřinka. Říkal jsem si, jestli se mi to nezdálo. Věděl jsem, že ta stará Rozaline je někde uvnitř. Musím ji jenom znovu najít. Rozaline ji musí znovu najít.

"Chceš to vidět?" zeptala se.

"Co?" nechápal jsem.

Začala zase klátit nohama a po tváři se jí rozlil děsivý úsměv: "Dokážu ti, že umím létat."

A dříve, než jsem ji stačil chytit, skočila. Slyšel jsem její smích. Přiskočil jsem k zábradlí jen o půl vteřiny později, ale proklozla mi a padala. Neviděl jsem, kam dopadla. Zůstal jsem tam stát.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jackie Jackie | 11. února 2017 v 23:44 | Reagovat

Wau. Chudák Dimitri :-( úžasne napísané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama