Upírka a starý muž - Kapitola 1 (ukázková)

17. března 2017 v 18:23 | AriaLissa |  Upírka a starý muž
Sestra Hansonová vešla do pokoje, kde na spoustě přístrojích ležel připojený pan Gerard. Lékaři ji varovali, že možná do rána nepřežije, ona ale chtěla se starým pánem zůstat. Harriett Robová už odjela, aby informovala domov.


Usedla na židli a vytáhla z kapsy fotografii, kterou předtím stihla vzít z jeho pokoje. Byl na ní on se svou dívkou. Položila ji na malý stolek vedle postele tak, aby ji starý pán viděl, kdyby se probudil.

Píp, píp, píp...

Všimla si, že starému pánovi teče po tváři slza. Jen jedna jediná. Sklouzla mu po tváři a vpila se do bílého polštáře.

░▒▓█▓▒░

MINULOST

Frederick

Sáhl jsem po budíku, který už hodnou dobu zvonil. Určitě tak deset minut. Nemohl jsem ho nahmatat. Dveře se rozlétly a na mou postel dopadlo něco těžkého a vzápětí jsem uslyšel hlas své mladší sestry Josie: "Vstávej! Vstávej!"

Začala poskakovat po posteli a bylo jí jedno, že já mám ještě půlnoc. "Josie," zavrčel jsem. V tu chvíli jí to podklouzlo a slítla přímo na mě. "Au!" zanadávali jsme oba, já už plně vzhůru.

"Drahá sestro," spustil jsem škádlivým tónem staršího bratra, "měla bys mít víc úcty k potřebám ostatních."

Zklamaně protáhla svůj patnáctiletý pihatý obličej. Pocuchal jsem jí vlasy: "To byl jen vtip. Už vstávám."

"Udělala jsem k snídani palačinky s borůvkama. Tvoje oblíbený," zaštěbetala vesele.

"To je skvělé," usmál jsem se na ni. Byl jsem zamotaný v peřině. Nešlo mi se vymotat a nakonec jsem s hlasitým zaduněním skončil na zemi, kde se mi to konečně povedlo.

"Není ti něco?" starala se Josie a chtěla mi pomoct vstát.

"Jsem OK," odpověděl jsem.

Odtančila z mého pokoje a já se rychle převlékl. Svou mladší sestřičku jsem miloval nejvíc na světě. Moje starší sestra Elizabeta už studovala na vysoké, dělala ze sebe primadonu a svými mladšími sourozenci - tedy mnou a Josie - pohrdala.

"Frede!" zaječela na mě matka z kuchyně. Nesnášel jsem, když mi někdo říkal Frede. "Snídaně!"

"Jmenuju se Frederick!" zahalekal jsem zpátky, zatímco jsem si přes hlavu přetahoval tričko. "Hned tam budu!"

Zatímco jsem hledal dvě stejné ponožky, poslouchal jsem tlumený hovor Josie, Elizabety a matky. Otec brzy ráno odjel do práce. Říkal jsem si, jestli ví, že vůbec existujeme. Typický workoholik.

"Jsem na tebe tak pyšná drahoušku!" cukrovala matka, když jsem vcházel do kuchyně. Elizabeta se usmívala a když jsem vešel, vrhla po mě opovržlivým pohledem.

Bleskově jsem zhodnotil její vzhled a musel jsem uznat, že ta deseticentimetrová vrstva mejkapu na jejím kravím ksichtu není z dálky vůbec vidět.

"Drahá sestro," usmál jsem se. "Jaké to potěšení, vidět tě hned po ránu."

"Sklapni," odbyla mě.

Sedl jsem si vedle Josie. Pokradmu jsme se na sebe podívali a oba ve stejnou chvíli protočili oči. Nandal jsem si na talíř několik palačinek a snažil se ignorovat někonečnou chválu na Elizabetin účet. Josie do palačinky vykrojila smajlíka.

"To je tak skvělé, drahoušku! Jsem na tebe pyšná tak, jak jen můžu nejvíc být! Taková šance! Věděla jsem, že to dokážeš!"

"Jistě," pohodila Elizabeta vlasy. "Já také, ani na vteřinu jsem o tom nepochybovala."

"Spíš ses vyspala se všemi profesory opačného pohlaví," zamumlal jsem s plnou pusou.

"Fredericku Jeremiahu Gerarde!" napomenula mě matka. "O své starší sestře se takhle vyjadřovat nebudeš!"

Mrknul jsem na Elizabetu a ukázal jí obsah svých úst.

"Jseš nechutnej!" vyštěkla. "Proboha, proč zrovna já musím mít za mladšího bráchu takový nechutný prase!"

"Ty máš tak co říkat," zamumlal jsem, ale slyšela mě jenom Josie. Usmála se na mě a pak se zeptala matky: "Máš dneska volno?"

"Nemám," odpověděla matka. "Musím do práce. Víš přece, že toho mám hodně."

Josie se zatvářila zklamaně: "Ale dneska je ve škole den otevřených dveří! Slíbila jsi, že se přijdeš podívat na mojí sopku!"

"Nemám čas," vyštěkla matka. "Přesuneme to na jindy." Zvedla se a s Elizabetou se připravovali k odchodu.

Věděl jsem, že matčino ,jindy' znamená ,nikdy,' a Josie podle všeho taky, protože se jí začala třást brada a v očích se jí objevily slzy.

"Mami," oslovil jsem matku, která právě vycházela ze dveří.

"Co ještě? Už musím jít!" netrpělivě se podívala na hodinky.

"Vážně by to nešlo nějak udělat?" zastal jsem se Josie. "Josie se na to opravdu těšila."

"Už jsem řekla, že ne."

S těmito slovy matka zmizela ve dveřích a Elizabeta ji povýšeně následovala. Otočil jsem se zpět na Josie, která zklamaně zírala do talíře s palačinkami a snažila se slzy udržet pod kontrolou.

"Nebuď smutná, ségra," natáhl jsem k ní ruku a jemně jí pěstí šťouchnul do ramene. "Já určitě přijdu."

Popotáhla a nadějně se na mě podívala: "Vážně?"

"Jasně," přitakal jsem a sledoval, jak se na tváři mojí malé sestřičky objevuje úsměv. Nikomu nedovolím, aby jí ubližoval. A zvlášť ne naše matka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 veronika-ve veronika-ve | Web | 4. června 2017 v 21:28 | Reagovat

Dobrá kapitola. Jen mě zaráží ta patnáctiletá Josie. V tomto věku by už asi neskákala bráchovi po posteli, když tam on leží, páč by mu asi dost ublížila :P A že chce ukázat mámě v patnácti letech sopku? To je trochu nereálný.
Ale jinak hezky psané, je to čtivé a člověk se nikde nezadrhává :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama