VA - Always and forever - Kapitola 13 - Alchymistka

25. března 2017 v 17:11 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - Always and forever




Rose

Klečela jsem na zemi v kobce a snažila si vzpomenout, jaké to je cítit chlad nebo sluneční paprsky na tváři. Za tu dobu, co jsem se jen tak vznášela v jakémsi meziprostoru jsem to stačila zapomenout.

Slunce svítilo, ale necítila jsem teplo. V této kobce byla jistě zima a smrad, ale já necítila ani to. Zato mi ale poskočilo srdce pokaždé, když jsem pomyslela na Dimitrije, jeho doteky a polibky...

S Anastasií jsme moc nemluvily, byla vyčerpaná. Sem tam jí nějaký Strigoj přišel skrz mříže hodit něco malého k jídlu, ale Anastasia se nesnížila k tomu, aby o to prosila, a podle toho to taky vypadalo - nedostávala skoro nic.

Emmett se tady občas ukázal, hlavně v době, kdy Anastasia spala. Já byla vzhůru a snažila se vymyslet cokoli, co by jí - nám - pomohlo udržet se naživu, nebo případný plán útěku.

Za chvíli jsem zase zpozorovala Emmetta, jak na Anastasii zírá skrz mříže. Já byla schovaná ve stínech, takže mě nemohl vidět, pokud bych sama nechtěla.

Něco mi na Emmettovi přišlo divné. To, jak ji pozoroval. Skoro jakoby tušil, že ona je Anastasia, ale jindy na ni zase zíral s krvelačností v očích. Přišlo mi, jako by v něm žily dvě osoby.

Dlouho nezůstal a po chvíli zmizel. Rozhodla jsem se vyjít z kobky a jít trochu na průzkum. Bylo to sice riskantní, ale protože jsem mrtvá, stejně mi nemůžou nic udělat. Ale stejně si raději dám pozor, rozhodla jsem se. Mohli by ublížit Anastasii.

Celkem snadno se mi povedlo dostat se skrz mříže a ocitla jsem se v tmavé chodbě. Nikde nebylo vidět ani živáčka, ani mrtvolu, a tak jsem pokračovala dál.

Najednou jsem zaslechla tlumený pláč. Vydala jsem se tím směrem v očekávání, že tam někoho najdu, ale když jsem se protáhla do kobky, odkud jsem pláč zaslechla, nikdo tam nebyl.

"No tak, ukaž se," zašeptala jsem.

A pak jsem ji uviděla. Seděla schoulená do klubíčka a opřená o stěnu v rohu místnosti na plesnivé matraci. Přišla jsem k ní blíž a ihned mi bylo jasné, že tato dívka rozhodně živá není. Byla lehce průhledná jako já. Zvedla hlavu a podívala se mým směrem prázdnýma očima. Pak zmizela jako pára nad hrncem.

Chvíli mi trvalo, než jsem mohla pokračovat dál. Chodba byla lemovaná mřížemi a za nimi se nacházely stále stejné kobky - malé, určitě chladné a s plesnivou matrací v rohu. Postupně jsem do každé z nich nakoukla, a nakonec jsem našla dalších pět vězňů - tři chlapce a dvě dívky.

Dva z chlapců byli dhampýři a jeden vyčerpaně vypadající Moroj, a obě dívky byly Morojky, vypadající stejně vyčerpaně. Dohromady tady bylo tedy živých vězňů šest, když jsem počítala i Anastasii.

Ke všem jsem zkusila promluvit, ale nikdo z nich mě neslyšel. Nikdo z nich nebyl Stínem políbený. V duchu jsem zanadávala na Yevu: Jestli se něco nestane, jak jste říkala, najdu si způsob, jak vám zakroutit krkem, i když jsem mrtvá. Jasný?

Pro jistotu jsem prošla chodbu ještě jednou, jestli jsem něco nepřehlédla a pak jsem chtěla pokračovat dál. Došla jsem ke schodišti a vyšla po něm nahoru. Na konci se nacházely černé robustní dveře, které samozřejmě byly zamčené.

Co teď? byla jsem bezradná. Nevím, jak dlouho jsem tak stála a nevěděla co dělat dál, když se najednou z druhé strany ozval rámus. Někdo rachotil s klíči, následně jsem uslyšela cvakání, jak otevíral zámky, a pak se dveře rozlétly tak, až praštily o zeď. Rychle jsem uskočila do stínu.

Právě včas, abych zahlédla Strigoje postrkujícího před sebou lidskou dívku. Nemohlo jí být více než patnáct, maximálně šestnáct. Něčím mi byla povědomá. Na tváři se jí zableskla zlatá lilie.
Alchymistka? podivila jsem se.

░▒▓█▓▒░

Sydney

Konečně se mi podařilo dostat se k telefonu. Dala jsem ho na nabíječku a okamžitě si všimla upozorněních svítících na displeji.

Nepřijaté hovory:
Carly (5)
Máma (1)
Alberta (2)
Michail (1)

Deset nepřijatých hovorů a všechny v limitu jedné hodiny.Co se stalo? divila jsem se, zatímco jsem se pokoušela najít v seznamu Carlyino číslo, abych jí mohla zavolat zpět. Za dvě vteřiny už to ale nebylo nutné, protože mi volala zase.

Chvilku jsem váhala, zda to mám zvednout. Ano, Carly byla sice moje sestra, ale nebyly jsme spolu v kontaktu od doby, co jsem se zamilovala do Adriana a přestěhovala se na královský dvůr.

Nakonec jsem se zhluboka nadechla a přijala hovor: "Haló?"

"Sydney! No konečně!" vyhrkla. Její hlas zněl divně.

"Co potřebuješ?" zeptala jsem se.

Slyšela jsem ji vzlykat a pak ze sebe dostala: "Syd, stalo se něco hroznýho..."















Mám velmi dobrou náladu a proto jsem přidala další kapču ještě dnes, a k ní ještě pár otázek:

Co byl zač duch té mrtvé dívky, kterou Rose viděla?

Proč Sydney volala její sestra?

A jaké překvapení čeká Albertu?

To, co chystám pro Albertu, mě teda napadlo teprve před chvílí, ale doufám, že se vám to bude líbit. Smějící se Budu ráda, když zkusíte odpovědět alespoň na jednu z otázek. Děkuji vám za podporu a komentáře! Usmívající se
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jackie Jackie | 25. března 2017 v 20:52 | Reagovat

Prvú odpoveď teda vôbec netuším, Sydney mohla jej sestra volať kvôli Sydneyinej mladšej sestričke-alchymistke ktorú práve uvidela Rose...? A Alberta? Mohla by nájsť Rose ale prečo by volala Sydney... Teším sa na vysvetlenia :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama