Rose
Zaklepala jsem na dveře a nervózně jsem se ošila. Sevřela jsem v rukou krabičku s Okem. Najednou se rozlétly dveře a žena v nic zalapala po dechu. Podle jejího výrazu bylo vidět, že mě poznala.
"Matko!" zjevila se za ní Meret.
Její matka se na ni otočila: "Tohle je ta tvoje kamarádka?"
"Ano," odpověděla Meret. "I to překvapení, o kterém jsem vám říkala."
Protáhla se kolem svojí matky, vzala mě za zápěstí a se slovy: "Pojď dál," mě zatáhla dovnitř a přibouchla dveře.
"Jdi se podívat, co to tam dělají," uslyšela jsem něčí hlas z vedlejší místnosti a vzápětí se u nás zjevila další dívka přibližně stejně stará jako já a Meret, která mě ještě pořád držela za zápěstí.
"Přišla Meretina kamarádka!" zavolala nazpět.
A pak se objevil on. Můj otec. Věděla jsem, že Abeho Mazura skoro nic nevyvede z rovnováhy, ale já to evidentně dokázala. Pohnula jsem se jako první a podala mu krabičku s Okem. Podíval se do ní a zamumlal: "To jsem kdysi dal Janine." Vytáhl obě fotky, které byly vložené vevnitř.
Po hodně dlouhé chvíli se na mě podíval a vypadal skoro dojatě.
"Abe? Co se to tady děje?" dožadovala se odpovědi Meretina matka. "Přišla jsem snad o něco?"
"Mami," sykla Meret. "Pojďme zpět do jídelny." Začala svou matku postrkovat tím směrem.
Zůstali jsme s otcem sami. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. Já však neměla daleko k tomu, abych se rozplakala, což se za několik vteřin stalo skutečností. Po tváři mi sklouzla první slza, pak druhá, třetí. "Ale no tak," zabručel Abe, přišel ke mně a pevně mě objal. Já jeho také. "Nebreč. S něčím takovým si neumím poradit."
"To já taky ne," zamumlala jsem mu do ramene.
Když jsme se od sebe odtáhli, stále nechal ruce na mých ramenou a prohlížel si mě. "No to se podívejme, jak mi moje malá holčička vyrostla."
Našpulila jsem rty: "Nejsem tak malá. Bude mi osmnáct."
"Já tomu snad ani nemůžu uvěřit," řekl.
"Radši tomu věř," poradila jsem mu.
Pobídl mě, ať si odložím kabát a připojím se ke společnosti.
"Společnosti?" podivila jsem se obezřetně, zatímco jsem si svlékala kabát.
"Rodině a rodinným známým, co k nám letos přijeli," odpověděl mi, pověsil můj kabát na věšák a vedl mě do jídelny. Samozřejmě se na mě ihned upřela veškerá pozornost.
"To je tvoje babička Hürrem, tvůj dědeček Ibrahim, tvoje teta Hande a tvoje sestřenice Meret."
Teta Hande se zatvářila zaskočeně a těkala mezi náma dvěma pohledem.
"Ráda tě vidím osobně," zamávala mi Meret. "Ve snu to nebylo ono. Pojď si sednout vedle mě."
Otec mi představoval i rodinu Belikovových, a já si ho všimla teprve až když na něj otec ukázal: "Dimitrij."
Než mě pozdravil, podíval se na svou babičku, která se tvářila jako největší svatoušek na celém světě, ne-li v celém vesmíru. "Ahoj, Rozo," řekl konečně.
"Nazdar, soudruhu," odpověděla jsem já.
"Vy se znáte?" podivila se jeho starší sestra Soňa.
"Jo. Dvakrát jsme se potkali v parku, když jsem byl vyzvednout Viki ze školy," odpověděl on.
"Tak se přece posaď," pobídl mě otec. Vydala jsem se na volné místo mezi Meret a - fanfáry, prosím - Dimitrijem.
"Ano, můžu za to já," odpověděla na obviňující pohled svojí matky a začala si nandavat jídlo na talíř.
"Nejdřív se pomodlíme," okřikly ji obě staré dámy unisono. Meret jen protočila oči a v tu chvíli vypadala jako já, jen v morojské verzi.
