VA - Always and forever - Kapitola 14 - Zbloudilá duše aneb. prokletý Strigoj

3. dubna 2017 v 23:06 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - Always and forever


Alberta

Poslouchala jsem, o čem mluví vedoucí zásahovky. O pěti zmizelých studentech - dvou dhampýrských chlapců, jednoho morojského chlapce a dvou morojských dívek. Dostali jsme také hlášení o zmizení mladé šestnáctileté alchymistky, a to poblíž místa, kde se usídlila ,naše' skupinka Strigojů.

Nechápali jsme, o co jim jde, ale pravděpodobně si nejspíš jen hledali potravu. Přesně takhle zmizela před dvěma lety moje dcera Emmeline. Nikdy se už nenašla. To byl můj důvod, proč jsem se přidala do zásahovky. Když už jsem nedokázala zachránit vlastní dceru, chtěla jsem alespoň pomoci jiným.

Unaveně jsem si povzdechla. Dnes by jí bylo osmnáct. Pamatuji si, jak moc se na tyto narozeniny těšila. Potřásla jsem hlavou a přečetla si jména zmizelých teenagerů a prohlédla si jejich fotografie na papíře, který ke mně právě doputoval.

Bylo tam i jméno mladší sestry alchymistky Sydney Sageové. Volala jsem jí, abych ji informovala, bohužel mi nebrala telefon.

░▒▓█▓▒░

Rose

Anastasia usnula a já se znovu vyplížila do chodby, abych zkontrolovala ostatní. Cítila jsem za ně zodpovědnost. Zkontrolovala jsem je a už už jsem se chtěla vrátit, když mou pozornost upoutal pohyb v jedné z kobek.

Zamířila jsem tam. Zády ke mně stála uprostřed kobky dívka. Duch. Byla jsem si jistá, že je to ta, co jsem ji viděla předtím.

Najednou se otočila a zahleděla se přímo na mě. Chvíli jsem na ni zírala, než mi došlo, kdo to je. Proboha! To není možný! vyjekla jsem v duchu.

Ale ano, byla to ona a stála přímo přede mnou. Pomalým krokem se ke mně přiblížila. Nejraději bych vzala nohy na ramena, ale zůstala jsem stát. Bylo evidentní, že mi chce něco říct. Nyní stála ode mně na vzdálenost jednoho kroku.

"Moje dítě..." zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. "Prosím..."

Pak prošla okolo mě na chodbu, a s prázným pohledem pořád opakovala stejná slova: "Moje dítě, moje dítě..."

Ještě dlouho jsem se dívala směrem, kterým odešla, neschopná něco udělat, a nechápala jsem, o jakém dítěti mluvila.

░▒▓█▓▒░

Evan

Zaklepal jsem. "Dále!" uslyšel jsem, otevřel dveře a vešel. "Chtěl jste se mnou mluvit, pane?" uklonil jsem se Emmettovi.

Emmett stál pod obrazem nádherné blondýny, ruce za zády. "Ano, chtěl," dostalo se mi odpovědi. "Posaď se."

Udělal jsem, co mi řekl. Tušil jsem, o co se bude jednat. Emmett se posadil naproti mě a usmál se tak, že mu byly vidět tesáky. Oznámil mi: "Konečně jsem dospěl k rozhodnutí. Určitě víš, o jakém rozhodnutí mluvím."

"Ano," přikývl jsem. "Chceš proměnit Avery."

"Uhádl jsi. Proměníme ji, až jí bude deset let," oznámil mi. "Doufám, že s tím souhlasíš?" zeptal se a přitom mu zlověstně blesklo v očích.

"Samozřejmě souhlasím. Jedině ty víš, co je pro nás nejlepší," odpověděl jsem poslušně.

"Výborně," tleskl. "A teď bychom si mohli dát trochu morojské AB negativní, co říkáš?"

Chvíli jsme popíjeli krev jedné ze zajatých Morojek. Byla hodně slabá. Když omdlela ze ztráty krve, Emmett mi poručil, ať ji odnesu zpět do její kobky.

Poslechl jsem. Popadl jsem polomrtvou morojku do náruče a nesl ji do sklepení. Odemkl jsem její kobku a hodil ji na matraci. Pak jsem zase zamkl.

Vydal jsem se zpět, ale zastavil jsem se před jednou z prázdných kobek. Uvnitř sebe jsem pocítil něco, co by Strigoj správně cítit neměl. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem prázdnou kobku odemkl.

V téhle kobce na mě útočily vzpomínky - plačící dívka, křik novorozeněte, prázdný pohled mrtvých očí mojí milované.

Šel jsem až úplně dozadu, kde byla v kamenech vyrytá písmena, která dohromady tvořila jedno jediné jméno:


Poklekl jsem a přejel vyryté jméno prstem. To jméno tam vyryla Emmeline, jen pár hodin předtím, než jsem ji našel mrtvou.

A najednou jsem věděl, že pro svoje dítě nechci stejné prokletí, které postihlo mě. Čelem jsem se opřel o studenou zeď a přísahal jsem: "Najdu ji Emmeline, přísahám. Najdu ji a zajistím, aby naši dceru ochránila."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jackie Jackie | 4. dubna 2017 v 12:59 | Reagovat

Ou. Som zvedavá čo si pomyslí Rose keď to zistí. Lebo sa mi ešte nestalo, že by mi bolo ľúto strigoja...  :-) Pekná kapitola ;-)

2 MarieClaire MarieClaire | 4. dubna 2017 v 14:55 | Reagovat

Mě by zase zajímalo, co si pomyslí Alberta, až zjistí, že má vnučku :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama