VA - The Stolen Heart - Kapitola 5 - Éter je mocný živel

8. května 2017 v 13:39 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - The Stolen Heart



Rose

Nastal večer a Lissa stále nikde. Možná mi volala, ale to nevím, protože se mi vybil mobil, a když žijete v několika patrovém domě a nerad uklízíte, najít nabíječku je nemožný. Nakonec jsem hledání vzdala, ale přesto jsem nadále kroužila po domě - sešla jsem do přízemí, prošla jsem všechny místnosti, vyšla jsem do prvního patra a prošla všechny pokoje, to samé jsem provedla i ve druhém patře a pak znovu a znovu.

Myslela jsem na Lissu, na Charlotte, na otce, na Dimitrije, kterého jsem sice znala teprve chvíli, ale doufala jsem, že se vrátí.

Škoda, že už musel odejít, pomyslela jsem si a doufal, že se ještě vrátí. Ne aby mi vykradl dům, ale za mnou.

Pořád jsem musela myslet na to, čím si prošel. Jaké to asi bylo, být Strigojem?

Pak mě napadlo, že se vůbec nezmínil, který uživatel éteru ho proměnil. Třeba by mi ten někdo mohl pomoci s mým problémem, i když jsem o tom pochybovala.

Psychicky narušená Avery mi rozhodně nepomůže, když je zavřená v Tarasově, kam jsem se rozhodně nechtěla nikdy dostat, a Lissa se Charlotte o tom nic nevědí. Záviděla jsem jim, na ně to takový důsledek nemělo. Vlastně vůbec žádný.

░▒▓█▓▒░

Dimitrij

Nemohl jsem ji dostat z hlavy. Její pohled, její úsměv... Z domu jsem si neodnášel žádnou cennost na prodej, ale něco jiného.

Už je to dlouhou dobu, co jsem s někým takhle mluvil. Všichni se na mě dívali buď s respektem nebo se strachem, protože věděli o mé pověsti a o mé minulosti. A Rose... Rose se mnou tak nejednala. Věděla minimálně o mém strigojském životě a nijak ji to nezneklidňovalo, tedy alespoň navenek.

Nebyla jako ostatní dívky, které jsem kdy potkal. Byla krásná, drzá a z jejích nádherných očí koukal obrovský smutek, který nešlo přebít žádnými vtípky.

A byl to právě její smutný pohled, který mi uvázl v mysli. Proč jsem vlastně odešel? ptal jsem se sám sebe. Nepřipadalo mi vhodné ji déle zdržovat, navíc mezi námi zavládla rozpačitá atmosféra, ale neměl jsem dobrý pocit z toho, že jsem odešel.

Pohrával jsem si s myšlenkou, zda se za ní vrátit nebo ne. Jedna moje část, ta rozumná, mi říkala, že bych neměl, ale ta druhá mi nařizovala pravý opak. Hádal jsem se sám se sebou.

Na čelo mi dopadla kapka. Pak druhá, třetí a vzápětí se rozpršelo. Rychlým krokem jsem došel do parku, kde jsem se schoval pod strom. Ne že by to pomohlo, mezi větvemi bylo dost místa, kterým na mě kapky nadále padaly.

Voda. Můj nevlastní bratr Sebastian mi říkal Plaváček. Do hrudi mě píchly výčitky při vzpomínce na blonďatého morojského kluka s psíma očima, který byl pro svého nevlastního dhampýřího bratra (mě) ochotný udělat cokoliv.

Jak se asi má? zeptal jsem se sám sebe.

Užíral jsem se tím, že jsem prostě jen tak bez rozloučení zmizel, ale nemohl jsem jinak. Nedokázal jsem se rodičům, a hlavně bratrovi podívat do očí. Nezasloužil jsem si jejich lásku. Mohl jsem pouze doufat, že se mají dobře a že mi jednou odpustí všechno, co jsem udělal.

A moje biologická rodina? Za těmi jsem už vůbec jít nemohl, i když bych je rád poznal. Ale věděly o mě sestry vůbec? Častokrát jsem nad tím přemýšlel, a nejen nad tím. Chtěl jsem vědět, proč se mě moje biologická matka zbavila a ještě navíc takovým způsobem. Kdyby mě Cashionovi nenašli, mohl jsem být mrtvý. Nestál bych teď pod stromem a nemyslel na Rose a na to, jak kazím všechno, co udělám.

Potřásl jsem hlavou ve snaze zahnat všechny myšlenky, ale nepomohlo to. Nakonec jsem to vzdal. Jakmile přestalo pršet, vyšel jsem ze svého úkrytu. Byla už tma. Nevěděl jsem, kam půjdu. Vykročil jsem a teprve když jsem stál naproti jejímu domu, jsem si uvědomil, že jsem se vrátil zpět. K Roze.

Udělal jsem několik kroků vpřed, když najednou se přede mnou něco zalesklo. Sehnul jsem se, abych zjistil, co to je. Byl to stříbný kůl. Stříbrný kůl, který měl udržovat bariéru kolem domu, aby se dovnitř nemohli dostat Strigojové. Upustil jsem ho zpět na zem, když jsem si o pár metrů dál všiml druhého. To už jsem neváhal, sebral ho a rozběhl jsem se k domu. Přední dveře byly výrazně poškrábané, ale stále zamčené.

Zadní vchod, pomyslel jsem si a už jsem tam běžel. Moje tušení se nemýlilo. Dveře byly otevřené a v chodbě jsem si všiml krve.

Roza.

Vplížil jsem se dovniř a málem o něco zakopl. Když jsem se podíval, co to je, zvedl se mi žaludek. Byla to hlava Strigoje, s červenýma vypoulenýma očima zírajícíma do prázdna. O pár metrů dál leželo tělo, které zřejmě k té hlavě mělo patřit.

"Rozo!" vykřikl jsem nahlas. Co když se jí něco stalo? Co když jich je tady víc?

Odpovědí mi byl výkřik a rána z pokoje přímo nad mou hlavou. Na nic jsem nečekal a rozběhl se přímo tam. Roza ležela na zemi a nad ní se skláněl Strigoj. Rosin kůl ležel moc daleko, nemohla na něj dosáhnout. Jedním skokem jsem byl u nich a bodl Strigojovi kůl do zad. Jeho tělo ochablo. Popadl jsem ho a odhodil stranou.

Oddechl jsem si, když jsem viděl, že Rose žije. Avšak když ona spatřila mě, oči se jí vyděšeně rozšířily. Rychle se postavila na nohy a zacouvala ke zdi. Udělal jsem k ní pár kroků, ale ona začala hystericky kvílet: "Nech mě! Nech mě být!" Vypadalo to, že mě nepoznává.

Zvedl jsem ruce, aby viděla, že v nich nemám žádnou zbraň, a řekl jsem uklidňujícím tónem: "Rozo, klid, to jsem já. Dimitrij."

Rose se dál třásla a nevypadalo to, že mě vnímá. Přiskočil jsem k ní a přitiskl ji k sobě. "Nech mě! Pusť mě!" začala křičet. Snažila se bojovat, ale já byl silnější a nepustil ji. Držel jsem ji a pořád jí opakoval: "Rozo, to jsem já. Dimitrij. Jsem u tebe. Neublížím ti."

Nakonec ji bojování unavilo a zhroutila se mi do náruče. Odnesl jsem ji do jejího pokoje. A teprve tehdy procitla a zmateně se zeptala: "Dimitriji?"

"Jo, jsem to já," odpověděl jsem jí. "Jsem u tebe."

"Ale jak... Co..." nevěděla, co říct.

"Pamatuješ si, co se stalo?" zeptal jsem se jí.

Chvíli na mě zírala, a pak zavrtěla hlavou. "Nejsem si jistá."

"Napadli tě dva Strigojové," vysvětlil jsem jí. "Jeden z nich tě skoro zabil, ale naštěstí jsem přišel včas."

Po tvářích se jí začaly koulet další slzy. Zamotala se do peřin a vzlykla: "To éter. Bude to ještě horší. Vím to. Zešílím. Nikdo mi nepomůže."







Co myslíte, že má Rose s éterem za problém?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Chtěli byste 1 nebo 2 díly povídky The Stolen Heart?

1
2

Komentáře

1 Jackie Jackie | 8. května 2017 v 14:32 | Reagovat

Som rada, že sa vrátil a vŕta mi hlavou kde je asi Lissa... Nieže by mi vadilo, že im tam nezavadzia ;-)

2 petra petra | 8. května 2017 v 14:56 | Reagovat

Žeby následky puta?! Inak perfektná časť, dúfam, že čoskoro pridáš ďalšiu! :-)

3 Anabel Anabel | E-mail | 8. května 2017 v 22:14 | Reagovat

Dimitri hrdinou ☺️ Možná má až moc temnoty v sobě. 😕 Doufám,že Dimitri s ní ještě chvíli bude v domě než bude muset zase odejít 😔 Nebo tam bude jako její strážce 😀😍

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama