VA - The Stolen Heart - Kapitola 7 - Východ slunce

19. května 2017 v 19:39 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - The Stolen Heart



Dimitrij

"Dvě?" vyjevil jsem se.

"Jo," přitakala nešťastně. "Má to na mě hroznej vliv. Tyhle prsteny nabité éterem," zvedla ruku, na které se zablýskl stříbrný prsten, "mi pomáhají, ale jejich účinek také slábne. Už mám jen tenhle a další dva. Jestli mi je někdo do tý doby nenabije éterem, tak nevím, co budu dělat."

V očích se jí zaleskly slzy. Přitáhl jsem si ji do náruče. "Jestli chceš. Zůstanu s tebou," nabídl jsem jí.

"Vážně?" zamumlala mi do ramene.

"Jo. Ale budeme muset pryč odsud."

Vyděšeně se ode mě odtáhla: "Proč?"

"Ochranná bariéra je pryč a možná sem přidou další Strigojové. Neměli bychom tu zůstávat."

"Ale tohle je dům mýho otce. Nemůžu to tady jen tak nechat -" pokusila se protestovat, než jsem ji přerušil: "A já tady zase nemůžu nechat tebe." Vzal jsem ji za ruce: "Rozo, opravdu musíme jít. Kdybych nepřišel včas..."

"A půjdeš se mnou?" zeptala se.

"Půjdu s tebou, kam jen budeš chtít," slíbil jsem jí.

Probodla mě pohledem a chystala se něco říct, když najednou zazvonil telefon. Rose vylezla z postele a rozběhla se na chodbu k pevné lince. Zvedla sluchátko.

"Ahoj, tati! Ne Lissa tu není, ale sama tu nejsem. Někoho mi sem poslala. Jak koho? Svýho strážce. Je důvěryhodný. Ne! Tati, jak tě to vůbec napadlo! Ehm.. Jo. čau."

"Lhala jsi mu," konstatoval jsem, když se vrátila zpět do pokoje. "A ani ses nezmínila o Strigojích."

"Nelhala jsem mu," ohradila se. "Jen jsem mu neřekla pravdu."

"Je v tom nějaký rozdíl?"

"Pro mě ano."

S úsměvem jsem zakroutil hlavou a pak jsem opět zvážněl, když se zeptala: "A víš, kám půjdeme?"

"Abych pravdu řekl, tak nevím," přiznal jsem.

"Já bych jeden nápad měla," řekla váhavě.

"Ano?"

"Když Lissa nepřijela, pojedeme my k ní."

Překvapeně jsem se na ni podíval.

"Pokud se tedy nebojíš, že tě tam zatknou za krádeže," podotkla.

"Jistěže se nebojím."

Vypadala, jako by se chtěla na něco zeptat, nakonec však skoro neznatelně zakroutila hlavou a zůstala zticha. Až skoro po minutě mlčení řekla: "Tak já si půjdu zabalit."

▒▓█▓▒
Rose

Vzala jsem si jenom pár věcí. Nerada jsem nechávala otcův dům opuštěný, ale věděla jsem, že Dimitrij má pravdu. Mohli by sem přijít další Strigojové, když je ochrana zničená.

"Hotovo," oznámila jsem Dimitrijovi, když jsem si batoh hodila na záda. Pak jsem však na nočním stolku u postele zahlédla fotografii, na které jsem s rodiči jako pětiletá. Sundala jsem si batoh ze zad a fotku do něj nacpala.

"Teď jsem hotová," řekla jsem.

"Tak půjdeme."

Z kapsy kalhot jsem vytáhla klíčky od auta a zamávala mu jimi před očima: "Chtěl jsi říct, že pojedeme, že?"

"Ty máš auto?" podivil se.

"No jistě."

"Víš, kudy jet?" zajímal se.

"Soudruhu, byla jsem tam už tolikrát, že bych tam klidně dojela poslepu."

"To by bylo nebezpečné."

"Co ty víš o pravidlech silničního provozu," zabručela jsem si pro sebe.

"Já to slyšel."

"Tos taky měl," odsekla jsem mu.

Zamířili jsme ke garáži, kde čekalo moje černé BMW.

"Možná bys měl řídit," hodila jsem mu klíčky. "Máš řidičák, ne?"

"Jistěže."

"Já bych tak ráda řídila," povzdechla jsem si. "Ale nikdy dopředu nevím, kdy to zase přijde..."

Soucitně se na mě podíval a pobídl mě: "Raději nastup."

Vyjeli jsme z garáže. Dimitrij vystoupil, aby ji mohl zase zamknout a pak jsme vyrazili. Ohlédla jsem se na dům a zírala na něj tak dlouho, dokud mi nezmizel z dohledu. Bylo mi podivně úzko.

"Kudy mám jet?" chtěl vědět.

Udala jsem mu trasu. Jeli jsme v poklidu. Najednou jsem si všimla něčeho na silnici a vykřikla jsem.

▒▓█▓▒
Dimitrij

"Nepřejeď tu kočku!" zaječela Rose.

Dupnul jsem na brzdu. Rose vylezla z auta. Vylezl jsem také a zběžně jsem zkontroloval okolí. Zrovna vycházelo slunce.

"Co děláš tady na silnici, číčo?" sklonila se ke kotěti Rose.

Kotě žalostně zamňoukalo.

Rose ho vzala do náruče a obrátila se na mě: "Nemůžeme ho tady nechat. Vezmeme ho s sebou."

"Dobře."

"Vychází slunce," konstatovala, když si všimla, kam se dívám.

"Jo," přisvědčil jsem.

Zamávala mi rukou před obličejem: "Haló, soudruhu! Vnímáš?"

Podíval jsem se na ni. "Jenom jsem se trochu zamyslel," usmál jsem se na ni.

"Měl by ses usmívat častěji," poradila mi.

Natáhl jsem se po její ruce, abych jí pomohl nastoupit.

"Soudruhu, to zvládnu sama," poučila mě.

Najednou stála neuvěřitelně blízko. Ve světle vycházejícího slunce byla nádherná. Sklonil jsem se k ní, abych ji políbil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chtěli byste 1 nebo 2 díly povídky The Stolen Heart?

1
2

Komentáře

1 petra petra | 19. května 2017 v 20:39 | Reagovat

No pekne takto to ukončiť, dnes ani nezaspím! Inak výborná časť! :-)  :-)

2 Jackie Jackie | 19. května 2017 v 20:45 | Reagovat

Krásna kapitola :-) Veľmi sa teším na Roseinu reakciu :-D

3 Petka Petka | E-mail | 19. května 2017 v 23:31 | Reagovat

Takhle to ukončit O_O  O_O jinak super kapča, sem zvědavá jak bude Abe reagovat až zjistí že je jeho dcera pryč :-D  :-D

4 Anabel Anabel | E-mail | 20. května 2017 v 12:30 | Reagovat

Ale no tak...!!😂 Super. Doufám, že se nechá políbit 😀 Doufám, že Lissa je v pořádku a že dojedou v pořádku☺️

5 RozaBella, Prue RozaBella, Prue | Web | 20. května 2017 v 16:53 | Reagovat

Bezvadný! Doufám, že se políbí :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama