VA - The Stolen Heart - Kapitola 18 - Přiznání

19. srpna 2017 v 19:15 | AriaLissa |  Vampýrská akademie - The Stolen Heart




Zkouška se blíží a nervy pochodují... Nerozhodný
I přesto sem dávám další kapitolu. Snad se bude líbit. Jak jsem již zmínila, povídka jse dopsaná a kapitol je 23. Také vás jistě potěší, že ve chvilkách volna jsem zase začala pracovat na povídce Three Wishes.
Čím více tu bude komentářů, tím dříve se dozvíte, jak to s Romiti dopadne Smějící se




Dimitrij

Někdo zaklepal na dveře Abeho pokoje zrovna ve chvíli, kdy mě vyslýchal ohledně mých bývalých přítelkyň.

"Dále!" zvolal Abe, netrpělivý, aby mě mohl dusit dál.

Do dveří strčila hlavu Lissa: "Omlouvám se, že ruším váš nepochybně zajímavý rozhovor, ale Rose se udělalo špatně a omdlela."

Abe okamžitě vyrazil za Rose, já a Lissa za ním.

Když jsme však dorazili k jejímu pokoji a otevřeli dveře, naskytl se nám pohled na k smrti vyděšenou Jill. Nahrnuli jsme se dovnitř a uviděli Rose - v očích měla naprosto šílený pohled - a Charlotte, která ležela na zemi a vypadalo to, že chce vstát.

Jakmile jsme se objevili, Rose zaměřila svou pozornost na nás. Nevypadalo to, že nás poznává. Všiml jsem si slabého záblesku na zemi. Byl to Rosin prsten. Odvážil jsem se ho zvednout.

Rose se na mě výhružně podívala, načež se na mě se zavrčením vrhla. Pohotově jsem ji chytil a sevřel ji v náruči. Rose začala vztekle kopat a škubat sebou. Abe sebral prsten, který mi upadl na zem a já uchopil Rosinu ruku, aby jí ho mohl nasadit.

"Nechte mě!" zavřískla Rose. "Pusťte mě!"

"Rozo," promluvil jsem na ni. "My ti chceme jen pomoct."

"Ale já vaši pomoc nechci!" ječela dál.

░▒▓█▓▒░

Aline

Krátce před obědem jsem si šla lehnout do svého pokoje. Stále ještě jsem byla trochu slabá, ačkoli jsem se nakrmila. Doufala jsem jen, že se mi zase nebude zdát o té nešťastné dvojici - Rose a Dimitrijovi.

Jestlipak jsou skuteční? napadlo mě najednou.

Protože jsem ale měla z těch snů pocit, že jsou to víc než jen obyčejné sny, spíše nějaké vize, došla jsem k závěru, že ano.

Nevím, jestli opravdu prožívají to, co vídám, ale pevně jsem doufala, že ne. Neznala jsem je, ale přesto mi byli zvláštně povědomí, zvláště Dimitrij.

Ještě jsem neměla čas znovu si promluvit s babičkou Jevou, ale rozhodla jsem se, že ještě dnes, nebo nejpozději zítra, to udělám.

Usnula jsem velmi rychle, ale najednou jsem se probudila. Při pohledu na displej mobilu jsem zjistila, že jsem spala sotva tři čtvrtě hodiny.

"To nemyslíš vážně!" zaslechla jsem zezdola tetu Olenu.

Posadila jsem se. S kým se to hádá?

"Jak jsi mi to mohla tajit?"

Vyšla jsem ze svého pokoje a chodbou se proplížila až ke schodům, abych lépe slyšela. Všichni mi říkali, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné, ale něco mi říkalo, že protentokrát bych naučenou zásadu měla odložit.

"Ale Oleno, já jsem jen chtěla -"

"Je mi jedno, cos chtěla nebo nechtěla! Tajila jsi mi to, viděla jsi, jak se trápím, a stejně jsi mi to neřekla!"

"Mnohokrát jsem ti to chtěla říct. Věř mi, že chtěla."

"Kvůli tobě je můj chlapec mrtvý!"

"To přece nevíme jistě!"

"Ale ano! Malé dítě se o sebe nedokáže postarat a přežít!"

"Oleno..."

"Vypadni."

"Ale -"

"Jdi pryč a už se nevracej!"

"Jak si přeješ. Odcházím."

Slyšela jsem klapnout dveře a následně se teta Olena rozplakala. Nemohla jsem to tak nechat, a tak jsem seběhla dolů do kuchyně, kde jsem našla tetu Olenu sedět u stolu s hlavou v dlaních.

"Teto..." oslovila jsem ji. "Co se tady stalo?"

"Můj chlapec... Můj chlapec, kterému jsem nestihla dát ani jméno, je mrtvý."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 veronika veronika | 19. srpna 2017 v 22:00 | Reagovat

No zatim se to pěkně zamotává. :-) docela by už olena mohla zjistit že dimka je naživu. :-D

2 veja veja | E-mail | 20. srpna 2017 v 14:04 | Reagovat

Taky si myslím že už je nacase aby to zjistila .... :-? Zajímalo by Mě co je s rose a jak to vůbec dopadne proto ze vůbec netusim ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama